Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výchovy ke zdraví Hudba jinak-výzva nebo spekulace K alternativní muzikoterapii Vlastimila Marka Bakalářská práce Autor: Jitka Hynková Studijní program: Specializace v pedagogice Studijní obor: Výchova ke zdraví Vedoucí práce: PhDr.Ludmila Peřinová, Ph.D. České Budějovice, duben 2011 University of South Bohemia in České Budějovice Faculty of Education Department of Health Education Music in Another Way-an appeal or a speculation About Vlastimil Marek´s Alternative Music Therapy Bachelor Thesis Author: Jitka Hynková Study programme: Specialization in Education Study of Programme: Health Education Supervisor: PhDr.Ludmila Peřinová, Ph.D. České Budějovice, April 2011 Bibliografická identifikace Jméno a příjmení autora: Jitka Hynková Název bakalářské práce: Hudba jinak-výzva nebo spekulace K alternativní muzikoterapii Vlastimila Marka Pracoviště: Katedra výchovy ke zdraví, Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Vedoucí bakalářské práce: PhDr.Ludmila Peřinová, Ph.D. Rok obhajoby bakalářské práce: 2011 Abstrakt: Práce je věnována muzikoterapii a alternativní muzikoterapii. První část vymezuje muzikoterapii, mapuje její historii, vývoj muzikoterapie v České republice a ukazuje její současnou podobu. Jsou zde popsány existující druhy muzikoterapie a metody a techniky, které se v praxi používají. Druhá část se zabývá tzv. alternativní muzikoterapií, která vychází z hudby new age (hudby nového věku). Zaměřuji se v ní na muzikoterapii Vlastimila Marka, jeho názory na soudobou komerční i alternativní hudbu a možnosti léčení hudbou. Jsou zde představeny vybrané druhy alternativní hudby: alikvotní zpěv, hra na didžeridu a hra na tibetské zpívající mísy a možnosti jejich využití v současné muzikoterapii. Klíčová slova: muzikoterapie, hudba, zvuk, tón, hudební nástroje, Vlastimil Marek, hudba new age, alikvotní zpěv, didžeridu, tibetské zpívající mísy. Bibliographic identification Name and Surname:Jitka Hynková Title of Bachelor Thesis: Music in Another Way-an appeal or a speculation About Vlastimil Marek´s Alternative Music Therapy Department: Health Education, Faculty of Education, University of South Bohemia in České Budějovice Supervisor: PhDr.Ludmila Peřinová, Ph.D. The year of presentation: 2011 Abstract: This thesis deals with a music therapy and an alternative music therapy. The first part of the thesis limits the music therapy, surveys its history, the development in the Czech Republic and it shows its present form. There are described the existing kinds of the music therapy and the methods and the arts, which are used in the practices. The second part considers the so-called alternative music therapy, which appears from the music called new age. It targets the music therapy of Vlastimil Marek, his opinions about the present commercial and alternative music and the possibilities of treatments by music. There are introduced some chosen kinds of the alternative music: overtone singing, play on didgeridoo and Tibetian singing dishes and their possibilities of using them in the present music therapy. Keywords: therapy of music, music, sound, tone, music instruments, Vlastimil Marek, New Age Music, Overtone singing, didgeridoo, Tibetan Singing Bowls. Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci „Hudba jinak, výzva nebo spekulace, K alternativní muzikoterapii Vlastimila Marka“ vypracovala samostatně pod odborným vedením PhDr.Ludmily Peřinové, Ph.D., pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své bakalářské práce, a to v nezkrácené podobě, fakultou elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách. V Českých Budějovicích, dne …………….. ……………………… Jitka Hynková …………………………… Poděkování: Děkuji PhDr.Ludmile Peřinové, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a ochotu při vypracování bakalářské práce. OBSAH 1 ÚVOD......................................................................................................................10 2 TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE............................................................................11 2.1 Vymezení muzikoterapie ................................................................................. 11 2.1.1 Pojem muzikoterapie .......................................................................... 11 2.1.2 Definice muzikoterapie....................................................................... 11 2.1.3 Charakteristika muzikoterapie............................................................ 13 2.1.4 Muzikoterapie jako součást arteterapie .............................................. 14 2.2 Historie muzikoterapie..................................................................................... 15 2.2.1 Mezinárodní muzikoterapeutické asociace a sdružení ....................... 17 2.2.2 Vývoj muzikoterapie u nás ................................................................. 18 2.3 Druhy muzikoterapie ....................................................................................... 20 2.3.1 Hudební autoterapie a heteroterapie ................................................... 20 2.3.2 Aktivní a pasivní (receptivní) muzikoterapie ..................................... 20 2.3.3 Individuální, skupinová a hromadná muzikoterapie........................... 22 2.3.4 Muzikoterapie kreativní...................................................................... 22 2.3.5 Muzikoterapie nekreativní.................................................................. 23 2.4 Metody a techniky muzikoterapie.................................................................... 23 2.4.1 Hudební improvizace.......................................................................... 23 2.4.2 Hudební interpretace........................................................................... 24 2.4.3 Kompozice hudby............................................................................... 24 2.4.4 Poslech hudby..................................................................................... 25 2.5 Muzikoterapeutický repertoár.......................................................................... 25 2.6 Alternativní muzikoterapie .............................................................................. 27 2.6.1 Hudba nového věku ............................................................................ 27 2.6.2 Představitelé new age music............................................................... 28 2.6.3 Česká alternativní muzikoterapie ....................................................... 29 2.7 Vlastimil Marek a jeho muzikoterapie............................................................. 29 2.7.1 Dnešní hudba z pohledu Vlastimila Marka ........................................ 30 2.7.2 Léčivá hudba....................................................................................... 32 2.7.3 Působení hudby na člověka ................................................................ 33 2.7.4 Muzikoterapie podle Vlastimila Marka.............................................. 36 2.8 Vybrané druhy alternativní muzikoterapie ...................................................... 37 2.8.1 Alikvotní zpěv .................................................................................... 37 2.8.2 Hra na didžeridu ................................................................................. 41 2.8.3 Tibetské mísy...................................................................................... 43 2.9 Hudba a muzikoterapie jinak ........................................................................... 45 8 3 VÝZKUMNÁ ČÁST PRÁCE ...............................................................................48 3.1 Cíl práce........................................................................................................... 48 3.2 Úkoly práce...................................................................................................... 48 3.3 Výzkumné předpoklady................................................................................... 49 4 METODOLOGIE ..................................................................................................50 4.1 Charakteristika skupin recipientů .................................................................... 50 4.2 Organizace výzkumného šetření...................................................................... 51 4.3 Použité metody ................................................................................................ 53 5 VÝSLEDKY A DISKUSE.....................................................................................55 5.1 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č. 1.................................................... 55 5.2 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č. 2.................................................... 62 5.3 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č. 3.................................................... 66 5.4 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č. 4.................................................... 69 5.5 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č. 5.................................................... 76 6 ZÁVĚR ...................................................................................................................85 7 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .....................................................................91 8PŘÍLOHY...............................................................................................................93 9 1 ÚVOD Téma muzikoterapie jsem si vybrala proto, že v dnešní době je o rozmanité a mnohostranné využití hudby v medicíně a psychoterapii značný zájem, který neustále vzrůstá. Protože hudba patříkpříjemnějším stránkám lidského života a na rozdíl od jiných zdravotních zákroků není bolestivá, namáhavá, nepohodlná, není divu, že možnosti jejího léčebného využití lákají stále větší pozornost jak odborné, tak i laické veřejnosti. Člověk je tvořen stránkou tělesnou, duševní, emoční, sociální a duchovní. V dobách, kdy posvátné a světské bylo v lidských společenských systémech nedělitelné, žili lidé svou duchovní náplň v každodenních souvislostech a ve všech svých činnostech a také hudba měla oba tyto rozměry a byla tak přijímána a chápána. Nikdo nepochyboval o její léčivé moci a všichni ji tak používali. Hudba vždy stála po boku člověka. Člověk byl vždy s hudbou spojen a hudba s ním a zrovna tak je to s muzikoterapií. Uzdravování prostřednictvím hudby nebo s její spoluúčastí probíhalo již ve starověku u různých, většinou vzájemně spolu nekomunikujících, národů a populací a je dosti pravděpodobné, že bylo uplatňováno v dobách ještě dřívějších, prehistorických. Dá se říci, že muzikoterapie je stará jako lidstvo samo. V dávných dobách byla brána jako součást hudby každodenního života a nebyla od ní oddělena, jako je tomu dnes. Svou práci jsem zaměřila na alternativní hudbu a možnosti jejího využití v muzikoterapii a na zařazení muzikoterapie do běžného života. V teoretické části jsem se snažila představit muzikoterapii jako takovou: co je to muzikoterapie a jaké jsou její charakteristiky. Větší část jsem věnovala muzikoterapii alternativní. Podrobněji se zde věnuji alternativní muzikoterapii Vlastimila Marka a několika druhům alternativní hudby: alikvotnímu zpěvu, hře na tibetské mísy a hře na didžeridu. Ve výzkumné části se věnuji problematice informovanosti populace ve vztahu k muzikoterapii a alternativní hudbě a také výzkumu účinku (působení) alternativní hudby na člověka. Dále jsem zjišťovala a ověřovala odpovědi na stanovené výzkumné otázky. V diskusi se věnuji dalším zjištěním, která má práce přinesla. 10 2 TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE 2.1 Vymezení muzikoterapie 2.1.1 Pojem muzikoterapie Pojem muzikoterapie je řecko-latinského původu. Řecky moisika, latinsky musica znamená hudba; řecky therapeia, latinsky iatreia znamená léčit, ošetřovat, vzdělávat, starat se, pomáhat (MÁTEJOVÁ, MAŠURA in KANTOR, 2009). Překládá se jako léčení nebo pomoc člověku hudbou. Kromě pojmu muzikoterapie se někdy používá také jeho český překlad „hudební terapie“. 2.1.2 Definice muzikoterapie Definice muzikoterapie se od sebe v mnohém liší. Jednotliví autoři často kladou důraz na něco jiného a vynášejí do popředí odlišné přístupy, postoje a cíle. Rozdílnost definování muzikoterapie je dána různorodostí historických, sociálních, kulturních a politických podmínek v jednotlivých zemích, kde se muzikoterapie aplikuje. Americká muzikoterapeutická asociace definuje muzikoterapii takto: „Muzikoterapie je použití hudby k terapeutickým cílům: znovuobnovení, udržení a zlepšení mentálního a fyzického zdraví. Je to systematická aplikace hudby řízená terapeutem v terapeutickém prostředí tak, aby se dosáhlo kýžené změny v chování. Hudba pomáhá jedinci v rozvíjení jeho celkového potenciálu a přispívá k jeho větší sociální přizpůsobivosti. Muzikoterapie je plánovité a kontrolované použití hudby k terapeutickým účelům sdětmi, mládeží a dospělými se zvláštními potřebami na základě sociálních, emocionálních, fyzických nebo duševních omezení. Při formulaci léčebných a tréninkových cílů se oslovují čtyři funkční oblasti: sociální, psychologická, fyzická a intelektuální“ (ZELEIOVÁ, 2007, s.28). V Jointské deklaraci, která byla sepsána na mezinárodním sympoziu muzikoterapeutů v roce 1982 v Brazílii, se píše: „Muzikoterapie podporuje kreativní proces pohybu směrem k jednotě ve fyzickém, emocionálním, mentálním a duchovním Já (Self) v oblastech, jakými jsou: nezávislost, svoboda ke změně, adaptabilita, rovnováha a integrace. Použití muzikoterapie zahrnuje interakci terapeuta, klienta a hudby. Tato interakce iniciuje a podporuje hudební a nehudební procesy změn, které mohou a nemusí být zjevné. Když je hudební element rytmu, 11 melodie a harmonie zpracován v čase, terapeut a klient mohou vytvořit a rozvinout vztah, který optimalizuje kvalitu života. Věříme, že muzikoterapie přispívá jedinečným způsobem ke zdraví, protože hudba, která je v souladu s člověkem, je jedinečná“ (Joint Deklaration, 2001 in ZELEIOVÁ, 2007, s.29). Rakouský psycholog Franz Kehl se o muzikoterapii vyjadřuje: „Naprosto věřím, že hudba má zvláštní, jedinečný přístup k duši. Řeč je jednoduše obchůzkou. Chceme-li vyjádřit pocity slovy, musíme je přeložit a uchopit pomocí pojmů, zatímco hudba dovolí oblasti emocí bezprostřední vyjádření. To znamená, že hudba je jednoduše řečí psychiky, pro pacienty představuje prostředek vyjádření a pro terapeuty cestu, po níž je možné komunikovat s duší jiného člověka. Hudební dialog -např. prostřednictvím hry na hudební nástroje -je podle mého názoru vynikající prostředek, pomocí něhož se lze bezprostředně dostat do kontaktu s prožitky druhých. Kreativní tvorba-vyjadřování se pomocí hudebních nástrojů-je součástí sebeobjevování a může napomoci posílení vlastní osobnosti“ (KEHL in ZELEIOVÁ, 2007). Muzikoterapeutická praxe je tak rozmanitá, že nelze vytvořit jedinou a všeobecně přijímanou definici muzikoterapie. Mezinárodně akceptovaná je definice Světové federace muzikoterapie z roku 1996: „Muzikoterapie je použití hudby anebo hudebních elementů (zvuku, rytmu, melodie, harmonie) kvalifikovaným muzikoterapeutem pro klienta nebo skupinu v procesu, jehož účelem je usnadnit a rozvinout komunikaci, vztahy, učení, pohyblivost, sebevyjádření, organizaci a jiné relevantní terapeutické záměry za účelem naplnění tělesných, emocionálních, mentálních, sociálních a kognitivních potřeb. Cílem muzikoterapie je rozvinout potenciál anebo obnovit funkce jedině tak, aby mohl dosáhnout lepší intrapersonální nebo interpersonální integrace a následně také vyšší kvality života prostřednictvím prevence, rehabilitace nebo léčby“ (KULKA, 2009, s. 27). Vzhledem k tomu, že muzikoterapie integrovala zkušenosti s terapeutickými aplikacemi hudby v mnoha různých oborech pomáhajících profesí, jako je speciální pedagogika, fyzioterapie, neurologie, ošetřovatelství, porodnictví, paliativní péče a další, adekvátní překlad pojmu muzikoterapie není již pouhé „léčení hudbou“, ale „pomoc hudbou člověku se zdravotními nebo edukačními problémy“ (Americká muzikoterapeutická asociace, 1998 in KANTOR, 2009). 12 Nejobecnějším cílem v muzikoterapeutické práci je posílení, případně znovunastolení zdraví klientů. Terapie hudbou je vhodná pro všechny věkové kategorie -pro děti, mládež, dospělé i nejstarší populaci a to nejen pro ty, kteří mají díky svým mentálním, fyzickým, emocionálním nebo sociálním omezením speciální potřeby, ale i pro zdravou populaci za účelem prevence a podpory osobního zdraví např. i na běžných školách (KUBÍČKOVÁ, 1996). 2.1.3 Charakteristika muzikoterapie Z analýzy současných definic vyplývají tyto charakteristické znaky muzikoterapie: • Muzikoterapie využívá hudební zkušenosti. Tato hudební zkušenost může zahrnovat hudbu, hudební elementy, ale také pouhý zvuk (pak se jedná o tzv.fonoterapii). • Muzikoterapeutické cíle jsou označovány jako nehudební cíle a zahrnují rozsáhlou oblast terapeutického působení, do které náleží léčba, učení, rozvoj sociálních interakcí a komunikace, sebevyjádření, motivace, zvládání bolesti a stresu, zvýšení kvality života, osobnostní a spirituální rozvoj aj. • Muzikoterapie může být realizována za různých uspořádání terapeutické situace (individuální nebo skupinová terapie, aktivní nebo receptivní, apod.). • Po klientech není požadováno hudební vzdělání nebo předešlé hudební zkušenosti. • Muzikoterapie má své indikace a kontraindikace. Je využívána u širokých vrstev populace nejrůznějších věkových skupin, sociokulturního zázemí, specifických potřeb a schopností. • Měla by být prováděna kvalifikovaným a kompetentním muzikoterapeutem. Požadavky na profesionální přípravu muzikoterapeutů definují ve většině zemí muzikoterapeutické asociace. • Pro muzikoterapii jako organizovanou profesi je charakteristická existence muzikoterapeutických asociací a společností, které se starají o zavádění standardů pro odbornou přípravu, profesionální chování terapeutů v praxi a celkový rozvoj muzikoterapie (KANTOR, 2009). 13 2.1.4 Muzikoterapie jako součást arteterapie Arteterapie neboli léčba uměním využívá umění v lékařské a psychologické klinické praxi. Jiné druhy umění jsou buď s muzikoterapií kombinovány nebo jsou uplatňovány nezávisle na ní. Různé druhy arteterapií se mohou vhodně doplňovat. Muzikoterapii velice blízká je tzv. fonoterapie. Tento termín zavedl muzikolog a hudební psycholog Arne Linka pro medicínské využití jiných zvuků než hudby. Doslovně jde o léčbu mimohudebním zvukem. Ve fonoterapii se aplikují příjemné přírodní zvuky, které vyvolávají sympatické asociace: různé druhy ptačího zpěvu, šumění lesa, hučení vodopádu, zvuky moře, bzučení včel, zpěv delfínů a velryb apod. a také nahrávky z vesmíru, tlukot srdce nebo do minulosti ukazující civilizační zvuky, které mohou za vhodných okolností evokovat milé vzpomínky z dětství a mládí (např.hukot a pískot parní lokomotivy). Biblioterapie je léčení četbou vhodných knih a textů. Druh četby se určuje spřihlédnutím k pacientově vkusu a volbě podle okolností. Povznášející vliv má literatura beletristická, krásná próza a poezie (tzv. poetry therapy). K navození vnitřního míru přispívá duchovní literatura, osobám unaveným civilizací nebo městským způsobem života může vyhovovat literatura zakotvená v minulosti, někdy může být prospěšný i příležitostný návrat dospělého kdětským knížkám. K biblioterapii se často využívá i rozveselující humoristická literatura. Ikonoterapie je léčení vnímáním obrazů. Pro ikonoterapii se hodí nejen obrazy výslovně označované za léčivé, nýbrž i takové, které klientovi skýtají pocit vnitřního naplnění a uspokojení a jsou vhodné k jeho aktuálnímu duševnímu stavu jako zdroj harmonie a kontrast případných záporných emocí. Psychodrama rozvinul španělský psychiatr J.L.Moreno, působící v USA. Jde o symbolické přehrávání klientových dřívějších traumatizujících zážitků, které má kladné vyústění. K léčebným účelům se také využívá teatroterapie = léčba divadlem a aktivním hraním divadelních her, choreoterapie = léčba tancem, psychopantomima a arteterapie v užším slova smyslu = léčebně motivovaná vlastní výtvarná aktivita klientů. Arteterapie v užším smyslu zahrnuje malbu, kresbu, plastiku, sochařství, vyšívání, modelování, řezbářství a další výtvarnou činnost (ZELEIOVÁ, 2007). 14 2.2 Historie muzikoterapie Muzikoterapie patří kléčebným metodám se skutečně dlouhodobou tradicí, třebaže s občasně aněkdy i dosti citelně přerušovanou vývojovou kontinuitou (LINKA, 1997). Již starověké civilizace připisovaly hudbě zvláštní psychologickou i fyzickou působnost a budovaly na tomto přesvědčení své výchovné a léčebné postupy. Léčení hudbou se vyskytovalo již u mnohých starověkých národů. Jako první soustavnější muzikoterapeut je uváděn starořecký filosof, matematik, akustik, ezoterik a hudební teoretik Pythagoras, který nejenže vytvořil vlastní hudebněléčebnou metodu, založenou na myšlence o zprostředkující funkci hudební harmonie mezi vesmírnou harmonií na jedné a vnitřní harmonií člověka na druhé straně, ale navíc prý hudbou zázračně léčil. Platon a Aristoteles bezděky koncipovali dva stěžejní možné muzikoterapeutické postoje, co se týče volby prostředků. Platonův tak řečený etický princip navozuje žádoucí psychický stav hudbou stejného ladění. Zjednodušeněřečeno: chceme-li někoho rozveselit, zahrajeme mu něco veselého. Proti tomu Aristotelův katarzní = kataraktický princip tkví v navození žádoucího psychického stavu hudbou opačného, protichůdného ladění. Opět zjednodušeně: chceme-li někoho rozveselit, zahrajeme mu něco smutného, aby si mohl svůj smutek prožít, vyplavit jej ze sebe (LINKA, 1997). Ve středověku a za renesance v křesťanské Evropě zájem o hudební léčbu vymizel. Muzikoterapie se v této době rozvinula v islámském prostředí, na území dnešního Turecka. V souvislosti s hudební léčbou bývá vzpomínán i věhlasný arabský filosof a lékař Avicena. V šestnáctém století se proslavil švýcarský renesanční teozof, lékař a alchymista Paracelsus svým netradičním léčením. Mezi muzikoterapeuty 17.století vynikl slavný německý univerzitní profesor Athanasius Kircher, žijící v Římě, který všechno hudební vědění své doby shrnul do jednoho přehledného celku. V18. a zčásti i v 19. století se prosazovaly dvě hlavní hudebněléčebné koncepce, jednotlivými autory různě obměňované (modifikované). Starší z nich: fyzikálně-fyziologická nepočítá se zprostředkujícím vlivem lidské psychiky. Druhá, mladší, psychologická škola se nezabývá fyzikálními účinky zvuku na lidské tělo, 15 naopak: hudba podle ní působí na duši, v níž vzbuzuje afekty a vášně, jejichž důsledkem je požadovaná léčebná reakce. Druhá polovina devatenáctého století znamená určitou přestávku ve vývoji muzikoterapie. Došlo k mnoha významným lékařským objevům a medicína se stávala stále víc a víc exaktní vědou. V této situaci byla hudební léčba odsunuta stranou jako bezperspektivní a nevědecká hříčka. Skepticky a rezignovaně smýšleli o muzikoterapii i někteří badatelé z první a počátku druhé poloviny 20.století, kteří spatřovali překážku v inflaci hudby a znehodnocení hudebního prožitku zavedením rozhlasu a gramofonu (v tomto jim dávají za pravdu v současné době ipředstavitelé alternativní muzikoterapie, např.V.Marek) a v nedostačující objektivizaci samotného muzikoterapeutického procesu (ZELEIOVÁ, 2007). Neobyčejného rozvoje došla muzikoterapie po druhé světové válce, zhruba za posledních padesát let, kdy se stala předmětem soustavnějšího, metodičtějšího a cílevědomějšího vědeckého průzkumu a kdy se také nevídanou měrou rozrostla muzikoterapeutická literatura, podložená seriózními fakty. Po druhé světové válce zvláště vynikly tři muzikoterapeutické školy: americká, švédská a škola odpovídající německy mluvícímu prostředí, tedy zahrnující oba poválečné německé státy, Rakousko a německou část Švýcarska. Americká škola vznikla již ve druhé polovině třicátých let 20.století a zpočátku se zabývala systematickým popisem pozorovaných účinků hudby rozličného druhu (slohu) a žánru vytvořit jakousi „hudební farmakologii“, tzn. určitý normativní, závazný a spolehlivě fungující hudebněléčebný receptář. V roce 1950 byla v USA založena National Assotiation for Music Therapy. V šedesátých letech došlo k propojení muzikoterapie s psychologií a neurofyziologií a muzikoterapie se stala pomocnou psychoterapeutickou metodou. Zakladatel Stockholmského muzikoterapeutického institutu (1942) a vůdčí osobnost o něco mladší švédské školy A.Pontvik vytvořil svůj vlastní léčebný systém ovlivněný Jungovým učením. Podle jeho názoru hudební interpretací mohou být prostřednictvím sluchového orgánu zpětně uvědoměny zákony vlastní rovnováhy jednotlivce. Švédská škola přisuzuje hudbě ústřední funkci v léčebném procesu. Německá škola je z hlavních poválečných muzikoterapeutických škol nejmladší, ale svými kořeny sahá až k Paracelsovi. V někdejší NDR byly prováděny 16 první pokusy o muzikoterapii na lipské univerzitě (odtud lipská škola). Promyšlený léčebný systém vytvořil muzikolog Christoph Schwabe a zasloužil se také o praktické provádění muzikoterapie ve zdravotnických zařízeních při léčení neuróz a funkčních poruch. Dnes se muzikoterapie realizuje ve všech zemích světa, i když ne ovšem všude stejnou měrou, ani stejným způsobem. Pozoruhodnou úroveň má muzikoterapie ve Francii, Anglii a v Polsku, výraznou pověst mívala i v bývalé Jugoslávii, Bulharsku a Rusku (ZELEIOVÁ, 2007). 2.2.1 Mezinárodní muzikoterapeutické asociace a sdružení Ve světě již několik desetiletí existují různé mezinárodní asociace a sdružení pro muzikoterapii. Nejvýznamnější je Světová federace muzikoterapie (World Federation of Music Therapy,WFMT), která byla založena roku 1985 na 5. světovém muzikoterapeutickém kongresu v italském Janově. Jejím úkolem je podporovat výměnu informací o muzikoterapii, pořádat mezinárodní kongresy, rozvíjet mezinárodní spolupráci mezi muzikoterapeutickými asociacemi, muzikoterapeuty apříbuznými profesemi, rozšiřovat povědomí veřejnosti o muzikoterapii, vydávat odborné publikace a podporovat muzikoterapeutický výzkum. Současnou prezidentkou je Petra Kern (WEBER, 2009). Evropská muzikoterapeutická konfederace (European Music Therapy Confederation, EMTC) byla založena roku 1990 jako fórum pro výměnu muzikoterapeutů v Evropě se záměrem podporovat vzájemný respekt, porozumění a výměnu zkušeností o muzikoterapii. V současnosti je členy EMTC 19 evropských zemí a každá země má svého reprezentanta (Evropská muzikoterapeutická konfederace, 2007). Roku 2002 byla založena Evropská asociace studentů muzikoterapie (European Assotiation of Music Therapy Students,EAMTS). Organizuje studentská sympozia, podporuje nejen studentské muzikoterapeutické projekty, ale i účast studentů na muzikoterapeutických výzkumech, zajišťuje studentské výměnné pobyty a společná půlroční setkání studentů a provozuje otevřené fórum dostupné na internetových stránkách. 17 2.2.2 Vývoj muzikoterapie u nás Zatímco naše hudba proslavila Českou republiku po celém světě, čeští muzikoterapeuti jsou v zahraničí prakticky neznámí, a to navzdory tomu, že zde působily takové osobnosti muzikoterapie, jejichž práce byla ve své době srovnatelná spůsobením mnoha významných muzikoterapeutů v zahraničí. Jako první se do bývalého Československa dostala lipská škola reprezentovaná Ch.Schwabem, a to díky Jitce Schánilcové-Vodňanské, která využívá muzikoterapii ve své psychoterapeutické praxi a vede různé kurzy. Vývoj české muzikoterapie byl zásluhou Jitky Vodňanské a dalších psychoterapeutů dlouhou dobu ovlivněn psychodynamickými modely muzikoterapie. Nezávisle se v ČR vyvíjela antroposificky orientovaná muzikoterapie, kterou zde představil Josef Krček (KANTOR, 2009). Mezi významné české vědce, kteří se muzikoterapií zabývají, patří i profesor MUDr.Ferdinand Knobloch, který od sedmdesátých let působí v kanadském Vancouveru. Na jeho výzkumy navázali muzikologové PhDr. Milan Poštolka a PhDr. Jarmila Doubravová., kteří jeho ideu interpersonální hypotézy hudby udržovali v podvědomí odborné veřejnosti v době, kdy její autor jako emigrant neměl přístup do Československa a nesměl být ani citován. Profesor MUDr. Stanislav Grof, žijící v Kanadě, kalkuluje ve svých pracech s iracionálními stránkami lidské osobnosti. Zabývá se léčivými schopnostmi hudby a zajímá se o léčivé rituály amerických Indiánů, obyvatel Karibské oblasti a Jižní Ameriky. Jedním z prvních našich propagátorů muzikoterapie prostřednictvím rozhlasu byl již před řadou let doc. MUDr. Jaroslav Skála,CSc., známý svou prací s alkoholiky. Na psychiatrii, psychoterapii a muzikoterapii seniorů se u nás zaměřil doc. MUDr. Miloš Vojtěchovský, CSc. Muzikoterapeutka Noemi Komrsková-Černá se zaměřila na spastické a těžce postižené děti, včetně autistických. Muzikoterapeutickému studiu relací mezi lidskou psychikou nebo somatikou a hudbou se věnovali a věnují např.i MUDr. Jan Cimický, MUDr. Stanislav Drvota, MUDr.Milan Bouchal, MUDr. Miroslav Novotný, PhDr. Miroslava Paulíčková, MuDr. Irena Strossová, využívající k léčení psychomelodrama, MUDr.Hana Široká, autorka tematických hudebních podvečerů, PhDr. Pavel Kolda, který se zajímá také o arteterapii, PhDr. Leon Juřica, který pořádá společná setkání lékařů, psychologů 18 a hudebníků nejen z naší republiky. Mudr.Otto Kühnel začal používat uklidňující zvukové kulisy přiočních operacích, muzikobalneoterapii, kombinující hudební léčbu úspěšně používají lékaři v lázních v Teplicích, Jeseníku, Darkově a dalších (LINKA, 1997). Vdůsledku změn po roce 1989 vzrostl zájem o muzikoterapii v pedagogice a speciální pedagogice. Zde se můžeme setkat se jmény Jan Braunstein, Katarína Grochalová, Jiří Kantor, Matěj Lipský, Zdeněk Šimanovský, Zdeněk Vilímek a Marie Beníčková. Rehabilitační muzikoterapii se věnuje Markéta Gerlichová a Jana Weber. Tomáš Procházka je zastáncem celostního přístupu v muzikoterapii. Spojením muzikoterapie a jógy se zabývá Ivo Sedláček, terapeutickým působením etnické hudby Vlastimil Marek a šamanským bubnováním Lubomír Holzer (KANTOR, WEBER, 2009). První muzikoterapeutickou organizaci založili roku 1975 Jitka Vodňanská a Vojtěch Zappner pod názvem „Pracovní skupina pro muzikoterapii“ (při psychologické sekci Psychiatrické společnosti České lékařské komory), která také vydávala vlastní odborný časopis Muzikoterapeutické listy s velmi vysokou odbornou úrovní na tehdejší dobu. Na její činnost navázala roku 2003 „sekce muzikoterapie a dramaterapie“, dnes pod názvem „Sekce muzikoterapie“ (při České psychoterapeutické společnosti). Josef Krček vedl řadu let „Sekci muzikoterapie České hudební společnosti“, která roku 2007 ukončila své působení. Roku 2008 vznikla Česká muzikoterapeutická asociace. Ta by měla v budoucnu plnit funkci zastřešující asociace pro muzikoterapeuty v České republice. Muzikoterapie v České republice se teprve v posledních letech stává samostatným oborem. Pro jeho další vývoj je nezbytná legislativní úprava a intenzivnější komunikace a spolupráce s muzikoterapeutickými organizacemi a instituty v zahraničí. Podle odborníkůčeská muzikoterapie prochází obdobím velkého rozvoje a v horizontu několika let se stane seriózním partnerem ostatních evropských zemí (KANTOR, 2009). 19 2.3 Druhy muzikoterapie 2.3.1 Hudební autoterapie a heteroterapie Podle toho, zda muzikoterapii provádí hudbou ovlivněný jedinec sám na sobě nebo ji na něm uskutečňuje někdo jiný, rozlišujeme hudební autoterapii = samoléčbu a hudební heteroterapii,při níž klient a terapeut jsou dvě různé osoby, popřípadě se v roli terapeuta uplatňuje tým odborníků k tomu určených. K hudební autoterapii dochází například tehdy, jestliže pacient po skončení léčení sám na sobě pokračuje v dostupných muzikoterapeutických praktikách, jež na němpředtím byly uplatňovány. Intuitivní nebo reflektivní autoterapii (resp. prevenci) uskutečňují ti lidé, kteří poslouchají nebo provozují hudbu v zájmu své mentální hygieny. V institucionální terapeutické praxi léčebných zařízení se podstatněčastěji vyskytuje heteroterapie. Hudební autoterapie má výhodu větší intimity a klientovy svobodnější volby, hudební heteroterapie zase punc profesionálního terapeutického výkonu, což obvykle znamená větší míru kvalifikovanosti i případného psychoterapeutického účinku (ZELEIOVÁ, 2007). 2.3.2 Aktivní a pasivní (receptivní) muzikoterapie Z hlediska klientovy účasti na terapeuticky motivovaném hudebním dění rozeznáváme muzikoterapii aktivní, při níž léčený jedinec osobně vyvíjí hudební aktivitu, ať už sám nebo za spoluúčinkování terapeuta, spolupacientů, terapeutického týmu, tím, že hraje, zpívá nebo alespoň vyťukává rytmus apod., a muzikoterapii pasivní = receptivní = poslechovou, při níž hudbu pouze vnímá, poslouchá. Aktivní muzikoterapie se uskutečňuje klientovou vokální nebo instrumentální, popř.obojí interpretací nebo improvizací na úrovni jeho hudební vyspělosti a dovednosti. Přednostně jsou sledovány terapeutické zájmy, zatímco umělecká a estetická hodnota vzniklých kreací nebo podaných výkonů je brána v úvahu jen druhořadě. Dosti klientů umí obstojně zpívat a také obsluhovat jednoduché hudební nástroje. Velké oblibě se těší aplikace hudebněvýchovné metody německého skladatele Carla Orffa Schulwerk a jeho důmyslně sestaveného a přitom vcelku snadno ovladatelného instrumentáře. Patří sem dětské bubínky a tympány, zvonečky, ozvučná dřívka, dětské činely, prstové činely a kastaněty, dřevěné klepače a štěrchadla, rumbakoule, tamburíny s talířky a triangl. Dále se mohou uplatnit dětské zvonkohry a xylofony, dětské klarinety, španělské bubínky, různé druhy 20 zobcových fléten a ústních harmonik, jazzový velký buben a další nástroje. Též se provádí hra na tělo. Jde o tleskání vlastníma rukama o sebe nebo vlastní rukou o ruku souseda, luskání prsty, apod. K vytvoření přátelského vztahu mezi terapeutem a klientem a k získání klienta jako rovnocenného a plně spoluzodpovědného partnera pro práci na léčebném úkolu napomáhá improvizační duová souhra obou. Může být prováděna tak, že jeden člen dua vyťukává na bicí nástroj nebo vytleskává pravidelný rytmus, zatímco druhý k tomu na píšťalkový nástroj, zobcovou flétnu, metalofon, apod. improvizuje melodii; pak si své úlohy vymění. Někdy může duo terapeut-klient uskutečňovat vícehlasou čtyřruční společnou klavírní improvizaci na černých klávesách klavíru, sloužících i hudebně zcela nepřipravenému klientovi jako výborná orientační pomůcka, jejíž zásluhou si může s terapeutem obstojně zahrát na klavír (LINKA, 1997). Aktivní muzikoterapie zahrnuje také hudební anamnézu, při níž pacienti sdělují své hudební zážitky s hudbou a zpěvem od dětství a k tomu uvádějí své vztahy k členům rodiny. Členové psychoterapeutické komunity jmenují své oblíbené písně aučí je ostatní členy skupiny (BOUCHAL in LINKA, 1997). Pasivní (receptivní) muzikoterapie Poslechová receptivní muzikoterapie může být uskutečňována klientovým poslechem hudby jednak živě hrané, jednak reprodukované. Živě hraná hudba má výhodu společného zážitku a uplatnění vizuální složky interpretace, kterou někteří naslouchající jedinci vítají. Proto někteří muzikoterapeuté reprodukovanou hudbu zásadně odmítají a poukazují na to, že u ní chybí mezilidský kontakt. Někteří jedinci však mají raději kvalitní reprodukovanou hudbu, nerušenou případnými hráčskými chybami, oceňují možnost regulovat hlasitost, kdykoli nahrávku zastavit nebo vrátit a poslechnout si znovu zajímavé nebo oblíbené místo. Reprodukce také umožňuje snáze spojovat s vlastní nahrávkou doplňující akustické podněty, ke kterým patří sugestivní mluvené slovo, ptačí zpěv a další náladotvorné mimohudební zvuky. Receptivní muzikoterapie umožňuje současné jiné aktivity:malování, pohybové kreace, u dětí vymýšlení pohádkových příběhů, hru s loutkami a maňásky a mnoho jiného. 21 Mezi aktivní a receptivní muzikoterapií není pevná hranice. Zatímco jedni klienti hrají, jiní poslouchají nebo týž jedinec chvíli poslouchá a posléze se připojuje k ostatním. Obě formy mohou být realizovány jako auto-i heteroterapie. 2.3.3 Individuální, skupinová a hromadná muzikoterapie Stejně jako psychoterapie obecně rozlišuje se i muzikoterapie podle počtu klientů ošetřovaných v průběhu určité terapeutické procedury: individuální,při níž se terapeut věnuje pouze jedinému klientovi, dále skupinová, kde je současně přítomno 8-15 klientů,a hromadná, kterou reprezentuje velký počet osob zároveň léčených. Skupinová a hromadná muziokoterapie se označuje jako kolektivní. Skupinovou muzikoterapii lze uskutečňovat jednak v rámci uzavřených (fixních) skupin, kde všichni zúčastnění nastoupili na léčbu přibližně ve stejnou dobu a spolu absolvují celý cyklus muzikoterapeutických procedur a jejichž kolektiv není rozšiřován o nové členy ani bezdůvodně zužován, takže se všichni členové skupiny časem navzájem dobře znají; jednak v rámci skupin variabilních, otevřených, kde se mění počet členů i personální složení skupiny. Individuální, skupinová a hromadná muzikoterapie může být aktivní i receptivní, což rozšiřuje možnosti jejich uplatnění. Obojí druh individuální muzikoterapie má výhodu větší intimity a diskrétnosti a je vhodný pro klienty uzavřené, nesmělé, bázlivé, ostýchavé, s poruchami sebehodnocení nebo pro klienty, kteří si přejí, aby jejich léčba zůstala v tajnosti. Aktivní skupinová muzikoterapie může mít rozmanité formy. Pacienti hrají na různé nástroje ať už z Orffova instrumentaria nebo normální, které si sami vyberou nebo zpívají. Nástroje se využívají i k nonverbální komunikaci. Někdy může být tato terapie spojena i s pohybovou aktivitou. Klienti tvoří kruh, v němž střídavě vstoje, vsedě, vkleče, v podřepu i vleže provádějí stanovené nebo spontánní pohybové úkony (LINKA, 1997). 2.3.4 Muzikoterapie kreativní Kreativní muzikoterapie preferuje techniku improvizace na rozličné hudební nástroje a často využívá i spontánních vokálních projevů. Velké množství muzikoterapeutických škol se orientuje především na hudební improvizace, kde se využívá tvořivého potenciálu klientů, který rozvíjí jejich fantazii, spontaneitu, komunikaci i celou škálu prožitků a emocí. Na základě hudebních improvizací 22 často dochází k jejich oceňování, zhodnocení a samotné léčbě nebo rehabilitaci. Užívají se nejrůznější improvizační techniky jako je hra na tělo, hra na hudební nástroje, zpěv, vokalizace, pohyb, tanec, psychodrama, pantomima aj. Muzikoterapeuté pomáhají klientům identifikovat, že se nacházejí v určité skutečnosti, která se stává novou zkušeností, která může být důležitá pro jejich léčbu i další život (KOŠALOVÁ, 2001). 2.3.5 Muzikoterapie nekreativní Do této kategorie patřípředevším modely založené na výzkumech o působení zvuku a hudby na lidský organismus. K nejznámějším modelům patří „Vibroakustická terapie“, která vychází z výsledků neurofyziologických výzkumů o léčebném účinku pulzujících tónů nízké frekvence v rozmezí 30-120 Hz, které neobsahují vyšší harmonické tóny. Tyto tóny jsou integrovány do hudby (tzv.fraktální hudba) a používány v kombinaci se speciálními zařízeními k terapeutickým účelům. „Hudební integrativní neuroterapie“ zahrnuje poslech hudby kombinovaný s vizuálními stimuly na bázi počítačových programů. „Tomatisův poslechový program“ pracuje s počítačově upravenou hudbou W. A. Mozarta, gregoriánského chorálu a mateřského hlasu. Program je vystavěn na bázi audio-psycho-fonologie a podpořen mnohaletými zkušenostmi a validními výzkumy. K nekreativním muzikoterapeutickým modelům jsou někdy řazeny i behaviorálně orientované muzikoterapeutické přístupy zaměřené na ovlivňování klientů prostřednictvím odebírání a opakovaného pouštění jednotlivých zvuků nebo hudby jako celku (MÁTEJOVÁ, 1991). 2.4 Metody a techniky muzikoterapie 2.4.1 Hudební improvizace Hudební improvizace představuje spontánní vytváření hudby pomocí hry na tělo, zpěvu a hry na hudební nástroje. Předností této metody je, že s její pomocí můžeme vyvolat hudební reakce i u klientů s velmi těžkým postižením. Důležitým úkolem terapeuta je pomoci vytvořit emocionálně příznivé prostředí, které klienta bude podporovat a motivovat k hudebnímu vyjadřování a umožnit mu spojení 23 s „vlastním rytmem“, protože pochopení „svého rytmu“ je cestou k sebeuvědomění (MORENO, 2007). Hudební improvizace může být do různé míry strukturovaná, připravená nebo nepřipravená. Terapeut se může do improvizace klienta zapojit různými způsoby, např. pomáhá klientovi poskytnutím nezbytných instrukcí a ukázek, hraje nebo zpívá doprovod, který podporuje nebo vede klienta, představuje hudební i nehudební náměty (BRUSCIA, 1998 in KANTOR, WEBER, 2009). Hudební nástroj popřípadě hlas nebo pohyb představují klientovo alter ego a bezprostředně zrcadlí vnitřní svět hráče. Klient může vyjadřovat pocity, které je obtížné sdělit verbálně. Improvizace je často doplněna diskusí s klientem. V hudební improvizaci se zračí stav mnoha tělesných a psychických funkcí, např. motoriky, pozornosti, percepčních funkcí atd. (MÍČEK, 1984). 2.4.2 Hudební interpretace Při hudební interpretaci klient provádí předkomponovanou vokální nebo instrumentální skladbu nebo reprodukuje jakýkoliv druh hudební formy, která slouží jako model. Interpretace zahrnuje také hudební aktivity a hry, ve kterých klient provádí určité role nebo chování, které bylo předem určené. Omezení spontánnosti klienta přináší určité výhody -při tomto způsobu práce musí klient dodržovat základní pravidla, která určí terapeut nebo skupina, což klientům pomáhá naučit se porozumětapřizpůsobit se myšlenkám a pocitům jiných, zatímco si uchovávají vlastní identitu. Hudební interpretaci lze členit na interpretaci skupinovou nebo individuální, na interpretaci před publikem nebo bez publika, interpretaci vokální, instrumentální, hudební produkci nebo na hudební hry a aktivity (WEBER, 2009). 2.4.3 Kompozice hudby Kompozice hudby zahrnuje kreativní vytváření písní, textů, instrumentálních skladeb, hudebních videí nebo audionahrávek. Důležité je, že se na kreativním procesu podílí klient. Terapeut přebírá odpovědnost pouze za technické aspekty procesu a nechává klienta pracovat podle jeho hudebních schopností. Metoda kompozice rozvíjí schopnosti kreativního řešení problémů, organizace a plánování, zaznamenává vnitřní prožitky a učí sebeodpovědnosti. Kompozice ve skupině podporuje kooperativní učení a sdílení pocitů, myšlenek a zkušeností. K metodám kompozice patří skládání písní a tvoření variací na písně, instrumentální kompozice, 24 kdy klient komponuje původní instrumentální kus nebo jeho část, a také hudební koláž, kde klient vybírá a řadí za sebou zvuky, písně, hudbu nebo fragmenty hudby za účelem vytvoření nové hudební formy, případně nahrávky (FUKAČ, 1989). 2.4.4 Poslech hudby Při terapeutickém poslechu klient hudbě naslouchá, přičemž reaguje na hudbu verbálně nebo neverbálně. Hudba může být živě hraná nebo reprodukovaná, instrumentální nebo vokální. Také se může jednat o hudební vystoupení nebo kompozici klienta. Cílem je rozvoj naslouchání, evokace specifických tělesných reakcí, stimulace nebo relaxace, rozvoj motorických a sluchových dovedností, evokování afektivních stavů a zkušeností, prozkoumávání myšlenek a nápadů jiných, podpora reminiscence, paměti nebo regrese, evokace imaginací a fantazií, spojení posluchače s ostatními lidmi a stimulování spirituálních zkušeností (BRUSCIA, 1998 in KANTOR, 2009). Poslech hudby usnadňuje navázání kontaktu, komunikaci a interakci mezi terapeutem a klientem. Pomáhá klientovi začít mluvit o svých potížích a usnadňuje jeho sebereflexi. Hudba evokuje vzpomínky a asociace klienta a zpřístupňuje nevědomý materiál. Variací poslechu hudby je velké množství: hudební anestezie, hudební relaxace, poslech podprahový, meditativní, stimulační, percepční, zprostředkující, podmíněný, ocenění hudby, hudební reminiscence, písňová komunikace, volné asociace, řízená a neřízená hudební imaginace aj. 2.5 Muzikoterapeutický repertoár Jednou z nejčastějších otázek, které se v muzikoterapii řeší, je jaká hudba je vhodná k terapii, zda existuje něco takového jako hudebněléčebný receptář, který by spolehlivě účinkoval alespoň ve většině případů. Některé muzikoterapeutické modely v terapii používají pouze určitý hudební žánr nebo hudební nástroje. Převážná většina terapeutů vybírá hudební materiál pro muzikoterapii ze širokého okruhu hudby různých stylů, žánrů, období nebo interpretů (KANTOR, 2009). V aktivní muzikoterapii se vychází z daných možností a schopností klientů. Uplatňuje se sólová, duová nebo skupinová improvizace na Orffův instrumentář, duová improvizace s terapeutem na černoklávesové pentatonice klavíru nebo podle 25 kytarových značek apod. Pro společný zpěvpředstavují bohatou zásobárnu lidové písně. Ke zpěvu lze také používat ukolébavky, melodizované říkanky a jednodušší útvary z oboru vážné i populární hudby. Někteří terapeuti sami skládají jednoi vícehlasé skladby určené ke společnému zpěvu. Výběr vhodné hudby pro receptivní muzikoterapii je záležitost náročná a delikátní. Závisí na druhu, stupni a fázi klientova onemocnění, na jeho vkusu, inteligenci, předběžné hudební zkušenosti a připravenosti, momentální náladě a dalších faktorech. Co se hodí pro jeden případ, nemusí být vhodné a účinné vpřípadě jiném. Muzikoterapie nemá žádný závazný, všeobecně platný a spolehlivý receptář. Představitelé americké školy sice již před lety usilovali o vybudování „hudební farmakologie“, avšak dosáhli pouze dílčích úspěchů. Mnoho terapeutů vychází z empirie a vlastních vědomostí o hudbě. K vytvoření solidního základního arzenálu hudebně-léčebných prostředků je zapotřebí značné hudební zkušenosti a znalosti množství skladeb různých typů, stylů, druhů, žánrů a výrazových odstínů, schopnosti alespoň zhruba teoreticky postihnout a definovat jejich znaky a v neposlední řadě je výhodná i vlastní terapeutova dovednost provozovat hudbu na vyšší úrovni. K receptivní muzikoterapii se hodí téměř každá hudba, jenže zdaleka ne pro každého a také ne vždy. Velmi záleží na tom, komu, kdy, kde, za kterých okolností a k jakému účelu je určena. Nejčastěji užívaným repertoárem je vážná hudba barokní, rokoková, klasicistní, romantická a impresionistická. Mnozí autoři doporučují, aby použitá hudba byla bez zpívaného textu, jehož pojmově logický význam údajně snižuje bezprostřednost emocionálního zážitku. Někteří terapeuti dávají přednost skladbám známým, jež vešly do obecného povědomí. Při poslechu známé skladby mají někteří klienti pocit důvěrnějšího hudebního oslovení, může si melodii skladby případně pobrukovat nebo prozpěvovat, anebo se pokusit o její nástrojovou reprodukci z not. Naopak výhodou skladeb obecně a zejména klientovi méně známých je větší novost, neotřelost a nečekanost zážitku. Klient není zatížen případnými vědomostmi o skladbě stran její historie, ani nežádoucími asociacemi, které má při známé skladbě (LINKA, 1997). 26 2.6 Alternativní muzikoterapie Muzikoterapie dnes čerpá z dávných tradic a vědění starověkých kultur apřírodních národů a není omezena žádným současným ani minulým náboženstvím ani vědeckými dogmaty. Prastaré umění léčit hudbou se mnohokrát ztratilo a mnohokrát bylo znovu nalezeno a dnes ho opět pracně objevujeme a nacházíme. V odkazech starověkých kultur zůstalo mnohé zachováno a v tradicích přírodních národů žijí muzikoterapeutické techniky dodnes (HOLZER, 2006). 2.6.1 Hudba nového věku New age music (hudba nového věku) se objevuje v polovině sedmdesátých let 20. století a je pokusem o návrat ke kořenům,k víře vmoc a sílupůsobení zvuku na člověka. V zásadě je hudba new age snadno rozpoznatelná tím, že je většinou instrumentální a pomalejší, tedy spíše k uvolnění, relaxaci nebo dokonce meditaci. Většina hudby new age je založena na konsonanci a používá jednoduché harmonické postupy. Díky moderním nahrávacím a záznamovým technologiím a také díky digitálnímu způsobu práce se zvukem skladatelé a interpreti hudby new age obcházejí nutnost skládání do not a unikají tak převládajícím strukturám a vzorům, které se pak objevují v běžné pop produkci. Na hudbě new age je nápadné minimální užívání výrazného rytmu. Nové technologie a nástroje umožnily vytvořit zvuk libovolné barvy a někdy až nekonečně dlouhý. Zatímco drnknutí na strunu harfy, kytary, úder kladívka na strunu piana nebo cemballa nebo tón trubky jednou musí přestat, syntezátory a počítače pomohly skladatelům new age hudby vyjadřovat emoce a pocity jako nikdy předtím (GARFIELD, 1997). Absence rytmu umožňuje posluchačům více se otevřít, nenechat se zahlušit tělesnými reakcemi na hudbu a rytmus. V této hudbě jsou prostor a dozvuk těmi hlavními prostředky k navození atmosféry. Hudba new age vědomě pracuje s frekvencemi, dozvuky a průběhem skladeb delších než obvykle tak, aby navodila stav, ve kterém budou části našeho těla, tkáně a buňky harmonizovány. Hudbu new age lze charakterizovat také např. pomocí psychického stavu skladatelů a interpretů. Vědci už prokázali, že emoční a fyzický stav skladatele při skládání nebo hraní ovlivňuje podobný stav posluchače. Poslouchá-li člověk hudbu, která ho rozesmutní, rozčílí nebo která mu připadá agresivní nebo depresivní, tak to zcela jistě není hudba new age (CAGE in MAREK, 1996). 27 Druhů new age hudby existuje mnoho, je to např. hudba dálného východu (indická, čínská), lidová (etnická), elektronická, počítačová, enviromentální hudba vycházející z přírody, hudba prostoru, vokální i instrumentální, určená k meditaci, tzv.world music, new age vycházející z jazzu nebo popu a hudba ambientní, téměř neslyšitelná, která tvoří ideální sonické prostředí a používá se např.na velkých letištích, nádražních halách, v dopravních prostředcích, nemocničních chodbách nebo čekárnách u lékařů. Velkou skupinu hudby new age tvoří na první poslech docela běžný hudební materiál, v němž je možné slyšet obvyklé nástroje (kontrabas, bicí, syntezátor, kytary) a obvyklé rytmy. Když se ale člověk zaposlouchá víc, zjistí, že nástrojové obsazení je střídmé a často jsou použity i etnické bubny nebo flétny nebo hlasy domorodých šamanů a tempo je okolo doporučovaných 60 úderů za minutu, a že skladby trvají déle než obvykle-osm a více minut. Velký je důraz kladený na proces nahrávání této hudby. Autoři velmi dobře vědí, že je důležité, aby každý z nich byl klidný, vyrovnaný, optimistický, v plné duševní i tělesné kondici a také prostředí, aby nebylo nervózní a hektické. To vše se do jejich hudby promítá. Pozitivní emoce jsou ve skladbách uchovány díky kvalitním nahrávkám a poslech takto nahraných skladeb posluchače snadněji vyladí na původní autorovy emoce (MAREK, 2000). 2.6.2 Představitelé new age music Jedním z průkopníků typické new age hudby je Steven Halpern, který již od poloviny 70-tých let 20.století skládá hudbu určenou k řízené relaxaci a v knize „Tuning the Human Instrument“ (Ladění těla-nástroje) shrnuje své dlouhodobé výzkumy a objevy na poli studia vlivu zvuku a hudby na tělo a mysl člověka. Také další skladatelé jako např. Paul Horn, Paul Winter, Stephan Micus, Mike Rowland, Medwyn Goodal, Aeoliah, Gomer Edwin Evans, Christa Michell se věnují alternativní hudbě, která je určena k muzikoterapii a meditaci. Holanďan Max Folmer je jedním z nejzajímavějších a nejúspěšnějších skladatelů a interpretů současné new age hudby. Každá jeho nahrávka je upravena tak, aby podpořila a zesílila žádoucí psychické případně fyzické vlastnosti člověka, např.vylepšení intuice a tvůrčích schopností, umění učit se, získat energii, apod. Někteří syntezátoroví skladatelé jako Vangelis, J.M.Jarré a další přešli od 28 populární hudby ke skládání hudby alternativní, která je určena k řízené imaginaci a relaxaci (MAREK, 2003). 2.6.3 Česká alternativní muzikoterapie Kromě Vlastimila Marka se alternativní muzikoterapii u nás věnuje PhDr.Miroslava Mašková, autorka myšlenky tzv. „hudební lékárny“, která by měla sloužit k lepšímu zmapování hudby využitelné k terapeutickým účelům. Prostřednictvím rozhlasu zpopulárnělo jméno PhDr.Svatavy Kabošové, která ve svých pořadech prezentuje alternativní hudbu a jméno PhDr. Patricie Tervinové, CSc., která kromě muzikoterapeutických pořadů vytváří zážitkové programy založené na práci s hlasem, pohybem a vzájemné komunikaci v relaxačních a vizualizačních technikách. Dalším z významných představitelůčeské alternativní muzikoterapie je Lubomír Holzer, který o muzikoterapii říká, že je to samostatná terapeutická disciplina, která díky hudbě má schopnost pronikat nejhlouběji do složek lidské existence-bytosti. Jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že muzikoterapie má své specifické prostředky pro působení na klienta a dobrý muzikoterapeut nepotřebuje berličky psychoterapeutických technik (HOLZER, 2006). 2.7 Vlastimil Marek a jeho muzikoterapie Jedním z nejvýznamnějších představitelůčeské alternativní hudební scény a muzikoterapie je hudebník, terapeut a publicista Vlastimil Marek (nar.1946), zenový budhista, který absolvoval více pobytů v zenových centrech v Polsku a Japonsku, studoval historii moderního umění v Praze, v Anglii studoval na Schumacher College u R.Scheldrakea holistiku. Dříve se věnoval rocku, hrál v řadě kapel a sestav též folk a jazz, později se zaměřil na indickou hudbu. Pořádá víkendové a letní semináře a kurzy meditace, harmonického zpěvu a hry na tibetské mísy, přednášky, publikuje v mnoha časopisech a je autorem několika knih, např. Každá maminka je Mozart, Nová doba porodní, Meditace, Hudba je lék budoucnosti, Tajné dějiny hudby a Hudba jinak, ze kterých vycházím ve své práci. V současné době vydává své fejetony na internetu (www.baraka.cz) a vlastní svůj blog. Řadu let se intenzivně zabývá teorií hudby, hrou na nejrůznější nástroje a muzikoterapií. 29 Poslední dobou proslul především jako průkopník hudby new age u nás a svým posluchačůmpřináší nové hudební podněty a nabízí další dimenze hudby. Marek vidí ve slově muzikoterapie protimluv, protože podle jeho názoru nelze muzikoterapii „zvědečtit“. Je totiž tak subjektivní a u každého člověka tak jiná, že nelze nalézt žádná všeobecná pravidla. Současná oficiální muzikoterapie je pro něho pouze nešťastný způsob, jakým člověk sám sobě i jiným zbytečně komplikuje své intuitivně vrozené léčitelské schopnosti pomocí určité teorie, která je zastaralá. Je zastáncem myšlenky, že hudba new age je nejlepším a nejbezpečnějším průvodcem na cestě do hlubin vědomí člověka, že tato hudba léčí. Na každého však působí jiná hudba a každý by se při poslechu měl řídit svým citem a intuicí a nesnažit se poslouchat doporučovanou hudbu „za každou cenu“. Tělo a srdce člověka totiž ví nejlépe, co mu vyhovuje (MAREK, 2003). Také jeho názory na muzikoterapeuty jsou zajímavé. Podle něho je muzikoterapeutem každá maminka, která zpívá svému dítěti, a to i vtěhotenství. „Pro sebe a pro své děťátko je tou nejlepší terapeutkou na světě a neexistuje a nikdy nebude efektivnější nějaký vnější jakkoliv vyškolený terapeut “(MAREK, 2004, online). V tomto smyslu jsme každý rozený terapeut, s tím, že každý má své osobní unikátní předpoklady. Podle Marka by ideální terapeut měl využívat své intuitivní schopnosti a nijak s klientem nemanipulovat, klienta pouze doprovázet, hrát s ním a zpívat a vést ho na cestě od nemoci ke zdraví a harmonii. Měl by mít soucit a umět naslouchat, být laskavý, moudrý a tolerantní (MAREK, 2000). 2.7.1 Dnešní hudba z pohledu Vlastimila Marka Dle názoru Vlastimila Marka naše současná hudba ztratila schopnost léčení těla a duše, tedy svou původní vlastnost. Hudba naší doby ohromuje, ohlušuje, pracuje s emocemi, baví, soutěží a vydělává peníze, ale neléčí. Aby hudba fungovala, musí působit na tělo, tedy buňky, určitou dobu. Dnešní hudba, plná rychle se měnících akordů, je příliš komplexní. Buňky se ještě nestačily „vyladit“ na jeden akord a hned následují další a další. Člověk má jen deset prstů, teoreticky může zahrát na píšťalu s maximálně deseti otvory, má jen dvě ruce, takže v nich udrží jen dvě paličky. Díky notovému zápisu však skladatel a poté i dirigent „hrají“na téměř sto padesát nástrojů, z nichž některé mají více strun. Například symfonie velkých skladatelů, to jsou stovky motivů, akordů, témat a střídajících se rytmů, které posluchače zavalí. Když 30 se ale změřily reakce jednotlivých buněk, ukázalo se, že symfonická hudba, stejně jako hlasitý rock a samozřejmě itřeba heavy metal, činnost buněk narušuje. Již po několika minutách poslechu takové hudby ztrácejí buňky energii. Paradoxně se tak např. v symfonické hudbě pokoušíme naše nezvládnuté emoce léčit exaltovanými emocemi, kterých je tato hudba plná. Hudba, jak ji známe, by se tedy dala jednoduše rozdělit na tu, která člověka z energetického hlediska vybíjí, což je dnes její naprostá většina, a tu, která nabíjí (MAREK, 2000). Dnešní hudba je příliš rychlá. Měření ukázala, že hudba, co se týče rytmu, má harmonizační, uvolňovací a mnohdy přímo léčebné vlastnosti, jen pokud je v tempu pod 60 (na metronomu pod šedesát úderů za minutu). Dnešním mladým vyhovuje nejvíc hudba v tempu nad 120. Pokud je účelem hudby vybít nastřádanou energii, pak je to v pořádku. Rychlá a agresivní rocková hudba se spoustou harmonických změn, včetně agresivního podání hráčů a zpěváků, mladé spolehlivě „vybije“. Potíž je v tom, že my, starší i mladí, odpočatí či unavení jsme v epicentru prakticky nepřetržitého rozhlasového vysílání takové hudby, která nás v důsledku dále vysiluje. V tomto smyslu je vysílání některých stanic, kde hudbu dokonce vybírá počítač na základě zcela jiných parametrů, než těch terapeutických, zdraví škodlivé. (MAREK, 2003) Když se zaposloucháme do našeho klidného dechu, zjistíme, že to není ráz-dva, ale spíše nádech-výdech a pauza, nádech-výdech a pauza. Právě tak srdce tepe poněkud nepravidelně a mozkové buňky neurony si vyměňují informace převážně v nepravidelných rytmech. Protože hudba a rytmy mají na nás, naše těla, orgány, tkáně a jednotlivé buňky neuvěřitelně silný vliv, v převládající stereotypní hudbě s výraznými basy a jednotvárným rytmem „duc duc duc“, máme všichni rostoucí tendenci být také podobně jednoduchými. I odtud možná pramení sklon k černobílému vidění světa, k extrémním a zjednodušujícím postojům. Již Konfucius tvrdil, že chce-li člověkvědět, jak v tom kterém království žijí, mají si poslechnout hudbu, kterou hrají a písně, které zpívají. V tomto smyslu i naše běžná hudba jen zrcadlí náš životní styl. Tepe a pádí a nese s sebou emoce a agresivitu a egoistické manýry, protože takový je i náš život: honíme se a pravidelné ráz-dva ráz-dva našeho dechu i naší hudby je toho vnějším důkazem (MAREK, 2003). 31 Podle Marka zavedením tzv. temperovaného ladění v 16.století hudba ztratila schopnost léčit. Od této doby totiž posloucháme hudbu, jejíž intervaly jsou oproti přirozeným intervalům kratší. Díky tomuto posunu začala postupně převládat harmonie nad melodií a západní hudba ztratila „srdce“ a zmizely její léčivé síly. Dle jeho názoru dochází ke skutečné harmonizaci buněkpři terapii hudbou po šesti až osmi minutách působení. Trvalé důsledky byly dosaženy až po dvacetiminutovém působení. Naprostá většina písní, vysílané valnou většinou rádií a televizí světa, je dlouhá něco přes tři minuty. I kdyby se vysílaly terapeuticky dokonalé písničky, jejich délka nedosahuje ani poloviny doby nutné k harmonizaci buněk a organismu. Naše těla jsou „mučena“ a nucena znovu a znovu reagovat na nové a další příliš krátké podněty. Ukázalo se, že „naše západní“ hudba, tedy např. operní, symfonická, popová nebo rocková, je dokonalým přenašečem emocí, někdyi těch negativních. Skladatelé vědomě pracovali a pracují s emocemi. Hudba dokáže vyvolat mrazení v zádech a donutí nás rozplakat se nebo nás umí naplnit štěstím, přestože my jenom sedíme a zdá se nám, že nic emotivního neprožíváme. Naše současná hudba je plná emocí, dle Marka převážně negativních, které jsou podvědomě přenášeny na nás, posluchače. Marek také poukazuje na to, že ještě na konci 19.století byla pro většinu populace v našich krajích cesta do kostela jednou týdně jedinou možností, jak slyšet hudbu. Na pláních vnitřního Mongolska se kočující pastevci i dnes sjíždějí pouze jednou do roka na jedno místo, kam přijíždějí i hudebníci -pak je ale jejich dojem a pocit z hudby hluboký a jedinečný. Nás provází hudba od rána do noci, vnucují nám ji téměř ve všech veřejných prostorách a někteří z nás své oblíbené autory a interprety poslouchají stále dokola. Marek ale říká, že hudba je příliš cenná a dokonalá na to, abychom ji vyráběli a spotřebovávali jako ostatní zboží (MAREK, 2003) 2.7.2 Léčivá hudba Podle propagátorů hudby New Age léčípředevším hudba, která je jak strukturálně a harmonicky, tak svým úmyslem jednoduchá a pozitivní. Nejvíce a nejspolehlivěji „léčivá“ je hudba pomalá. Tempo léčivé hudby by mělo být pod 60 dob za minutu. Čím pomalejší, tím lepších výsledků dosáhneme. Zvláště v naší uspěchané a stále rychlejší době je třeba, byť jen z preventivních a psycho 32 hygienických důvodů zpomalit. Chceme-li hudbu, která by nás sladila s přírodními, nepravidelnými rytmy, a která by ve svých důsledcích léčila, měli bychom hrát a poslouchat hudbu s nepravidelnými rytmy nebo bez rytmu vůbec. Důležité je, aby to byla hudba pouze instrumentální, beze slov, bez textu. Jakmile totiž naše uši zaslechnou nějaké slovo, náš mozek okamžitě zapne obvyklý, racionální, levohemisférový způsob vnímání světa, který je ovšem neoddělitelně spojen s kritickou, posuzovací a hodnotící reakcí (GARFIELD, 1997). Steven Halpern, průkopník relaxační hudby, autor mnoha nahrávek a knihy „Sound Health“, popsal léčivou hudbu takto: „Je velmi volná, bez pevné formy, jen tak uplývá. Není v ní skoro žádný rytmus. Jednoduché melodie jsou založeny na pentatonické (pětitónové) řadě tónů. Nikdy žádná disonance, žádné hrany, hudba jen tak tiše dýchá. Mezi tóny je často dost prostoru, což posluchači dovoluje stát se součástí té hudby“ (HALPERN, 2005, s.65). 2.7.3 Působení hudby na člověka Z pohledu alternativní muzikoterapie „správná“ hudba zpomaluje a optimalizuje mozkové vlny. Stejně jako jiné terapeutické metody (meditace, biofeedback, jóga), hudba v tempu pod 60 cyklů významně ovlivňuje produkci mozkových vln alfa. Normální vědomí sestává z beta vln, jež vibrují v rozmezí od 14 do 20 Hz. Beta vlny se objevují, když se ve vnějším světě soustřeďujeme na běžné činnosti nebo když prožíváme negativní emoce. Stav zvýšeného vědomí a klidu charakterizují alfa vlny, pohybující se v rozmezí 8 až 13 Hz. Období vrcholné kreativity, meditace a spánku lze popsat prostřednictvím theta vln (4 až 7 Hz) a hluboký spánek, hluboká meditace a nevědomí produkují delta vlny, které mají rozsah 0,5 až 3 Hz. Čím pomalejší jsou mozkové vlny, tím větší uvolnění, spokojenost a klid cítíme (CAMPBELL, 2008). Hudba new age zkvalitňuje dýchání. Dýchání je rytmické. Optimální je hlubší, pomalejší dýchání, protože přispívá ke klidu, k ovládání vlastních emocí, hlubšímu přemýšlení a lepšímu metabolismu. Mělké, rychlé dýchání může vést k povrchnímu a roztěkanému myšlení, impulzivnímu chování a k tendenci dělat chyby a mít různé nehody. Při poslechu pomalé hudby se prohloubí a zpomalí dech, což umožňuje mysli, aby se uklidnila. Je-li člověk nesoustředěný a nerozhodný, postačí tedy dle Marka poslech dvaceti minut pomalé hudby. 33 Hudba je přirozený kardiostimulátor. Srdeční frekvence reaguje na hudební proměnné, jako je frekvence, tempo, hlasitost a zpravidla zrychluje či zpomaluje, aby se srovnala s rytmem zvuku. Čím rychlejší hudba, tím rychleji bije srdce, čím je hudba pomalejší, tím pomaleji tluče i srdce. Nižší počet úderů srdce dává vzniknout menšímu fyzickému napětí a stresu, konejší mysl a pomáhá tělu v samoléčbě. Klidná, pomalá hudba tedy snižuje rychlost krevního oběhu a způsobuje pozitivní změny krevního tlaku, a tím pozitivně ovlivňuje stav srdečních věnčitých tepen i periferního prokrvení (CAMPBELL, 2008). Poslech hudby má vliv i na hladinu cukrů v krvi, vylučování žaludečních šťáv a žaludeční a střevní peristaltiku, membránovou výměnu iontů vápníku a neurotransmiterů, endorfinů i pohlavních hormonů, ale také přesné na vidění. Pomocí rezonance jsme schopni působit na acidobazickou rovnováhu organizmu, což je vlastně jedna z podstat relaxace-v rovině tělesné, tedy smyslově fyzikální. Acidobazická rovnováha je vyvážený poměr mezi obsahem kyselin a zásaditých látek v těle. Například krev dospělého člověka by měla být mírně alkalická-to vyjadřuje pH krve = 7,4 (pH je koeficient kyselosti nebo zásaditosti). Svaly, které jsou v přílišném napětí, produkují zvýšenou měrou oxid uhličitý a kyselinu mléčnou, což má za následek zvýšení dechové a tepové frekvence tak, aby se tyto odpadní látky vyloučily ztěla. Pakliže uvolníme pomocí muzikoterapie svalové napětí-relaxujeme klienta, dochází i ke zklidnění dechu a tepu a frekvence mozkových vln rovněž klesá. Dochází k celkové relaxaci klienta a k posunu do fáze alfa vln mozkové aktivity, což je právě kýžený terapeutický stav, který všechny účinky muzikoterapie ještě dále prohlubuje a umožňuje se nám dostat do oblasti nadsmyslového vnímání (HOLZER, 2006). Hudba také zlepšuje tělesnou koordinaci. Prostřednictvím autonomní nervové soustavy spojují sluchové nervy vnitřní ucho s ostatními svaly v těle. Síla, pružnost a tonus svalů jsou vdůsledku toho ovlivňovány zvukem a vibrací. Hudba může zkvalitňovat naše vnímání prostoru, měnit, náš pocit času, optimalizovat teplotu těla. (tichá, pomalá hudba snižuje teplotu těla). Správně vybraná hudba také zvyšuje produktivitu práce, lépe a déle se při ní pracuje, podporuje vytrvalost. Hudba dokáže vytvořit pocit bezpečí a pohody. Hudby lze použít jako stabilizátoru duševní rovnováhy také u lidí momentálně přetížených, citově 34 deprivovaných nebo frustrovaných. Stále více se hudba užívá jako první pomoc pro lidi náchylné k sebevraždě a dalším nepředloženým činům. Významnou roli hraje i v oblasti edukace, osvědčuje se při léčbě alkoholiků a toxikomanů. Dle Marka, Holzera a také Cambella takto, jinak chápána a užívána, zlepšuje hudba kvalitu života lidí dlouhodobě a vážně nemocných, neschopných pohybu nebo lidí po těžkých operacích. Profesionální muzikoterapie dovedně využívá hudby, ať reprodukované nebo přímo vytvářené pacienty, jako potencionálního nástroje pro zmírnění bolesti, úzkosti z nemoci a stresu. Zvláště efektivně je hudba využívána při autismu, dyslexii, Parkinsonově a Alzheimerově chorobě aj. Ačkoli tyto choroby přímo neléčí, hudba dokáže mnohdy pomoci obnovit hybnost, mentální čilost nebo svalovou koordinaci. Hudby new age se využívá v psychiatrii, včetně dětské a pediatrii při odstraňování neuróz a funkčních poruch, psychicky podmíněných pohybových defektů, koktavosti a jiných vad řeči, dyslektického čtení a psaní, vývojové opožděnosti atd. Hudba dále zklidňuje a používá se pro zmírnění pooperačních bolestí, usnadňuje aplikaci narkózy, používá se v gynekologii a v porodnictví a v poslední době ji stále více používají i stomatologové k navození pocitu klidu (MAREK, 2000). Výše uvedení autoři tvrdí, že vhodná hudba dokáže dodat energii a léčivou sílu tam, kde leží hluboké psychické a mentální potíže, které často podmiňují fyzické nemoci a může uvolnit skryté pocity, potlačené myšlenky, traumatické zážitky zdětství, které mohou být příčinami konkrétních fyzických a chronických potíží, rozpustit škodlivé mentální a energetické vzorce, které nemoci předznamenávají. Poslouchání vhodné hudby může napomáhat vzniku dynamické rovnováhy mezi levou a pravou hemisférou (k levé se váže spíše logika, k pravé zase intuice) tato souhra je považována za základ tvořivosti. Hudba napomáhá duchovnímu poznání a léčbě na duševní úrovni. Bylo dokázáno, že se někteří lidé při poslechu vhodné hudby efektivněji učí. Někteří terapeuti a hudebníci tvrdí, že využití všech schopností hudby lze dosáhnout především aktivním přístupem, když člověk sám zpívá či hraje (CAMPBELL, 2008). 35 2.7.4 Muzikoterapie podle Vlastimila Marka Přístup Vlastimila Marka k muzikoterapii se od přístupu většiny muzikoterapeutů liší v tom, že jako nosné médium používá hudební tok, tvořený vhodnou a účinnou hudbou, kterou ovšem na rozdíl od mnoha stávajících přístupů primárně komponuje sám muzikoterapeut. Jedině on se může v konkrétní situaci stát tvůrcem terapeutického procesu a účinného hudebního proudu. Je tedy producentem muzikoterapeutické hudby „tady a teď“. Při své muzikoterapii používá Marek především hru. Hru na hudební nástroj i hru jako takovou, ve smyslu hrát si, bavit se. Formou her učí lidi znovu naslouchat, a to i intuitivně. Nejraději používá netradiční nástroje, vhodné i pro nehudebníky, k vyluzování různých zvuků a rytmů. Jde většinou o neevropské nástroje jako indické bubínky tabla, australská didžeridu, tibetské znějící mísy, africký buben džembe a další. Tyto nástroje si vybírá proto, že podle jeho názoru nejde jen o umění hrát na nějaký nástroj a o techniku hry. Markovi jde o zachování a přímou podporu schopnosti hrát si a improvizovat. Pokud nejsou dostupné nástroje, Marek dokáže improvizovat a ke „hře“ využívá například instalatérskou trubku z umělé hmoty, jejímž otáčením různou rychlostí vyluzuje nádherné tóny nebo používá násadu od vysavače jako náhradu za didžeridu. Pro muzikoterapii samozřejmě využívá i normální hudební nástroje, jako jsou např.kytara nebo housle. Podle jeho názoru je totiž rozhodující úmysl s jakým se tyto nástroje používají. Pokud se používají tvůrčím a nefrustrujícím způsobem, dokáží klientovi pomoci. Marek klade velký důraz na osobnost muzikoterapeuta. Je totiž velmi důležité, aby terapii vedl kvalitní muzikoterapeut, odborně a prakticky vybavený, vyškolený a obdařený náležitým vzděláním, talentem, schopnostmi a muzikoterapeutickou praxí. Měl by umět zpívat, hrát na nástroje, bubnovat, tančit-projevovat se pomocí muzikoterapeutických technik. Pokud možno by se měl pohybovat v oblasti tzv. intuitivní hudby. To je hudba, která vzniká improvizačními technikami za přispění intuice a citu a vychází z momentální muzikoterapeutické situace. Za nejdůležitější Marek považuje terapeutův pozitivní přístup a úmysl. Ten by měl stát nade všemi pravidly a případnými omezeními materiálem, dobou i podmínkami. Podobně zaměřená je i Holzerova muzikoterapie, která se také zabývá léčením hudbou a zvukem. Zvuk, (patří sem i šumy a ruchy, přírodní zvuky, šumění moře, 36 lesa, vodopádu, zvuk větru, zpěv ptáků a velryb atd.), organizované specifické zvuky, jejich souzvuky, melodie, rytmy a jejich vzájemné kombinace, hudební projevy, hraní na hudební nástroje, bubny, bubnování, zpívání a tanec dokáží léčit (HOLZER, 2006). 2.8 Vybrané druhy alternativní muzikoterapie 2.8.1 Alikvotní zpěv Harmonický, neboli alikvotní zpěv je specifická, nezávislá disciplína meditativní hudby, podobně psychologicky laděná jako např. gregoriánský chorálpůvodní středověký liturgický zpěv. Alikvotní zpěv je založen na vědomém užívání jednotlivých harmonických, tedy alikvotních tónů, jejich zesílení a separace od základního zpívaného tónu pomocí specifických pěveckých technik, takže jeden zpěvák může zazpívat i celý akord nebo melodii tak, že zvýrazní a rozrezonuje svrchní harmonické tóny nad zpívaným tónem základním. Harmonické tóny se vyskytují ve veškeré, ať zpívané nebo hrané hudbě. Tyto čisté různě smíchané tóny dohromady vytvářejí to, co jsme schopni vnímat jako hudbu. Akustickým základem alikvotního zpěvu je zákonitost uspořádání harmonické řady částkových tónů. K výšce výchozího tónu lze tedy připojit pouze tóny z jeho harmonické řady. Ve výsledku pak slyšíme dvojhlasý zpěv z úst jediného zpěváka. Při nejjednodušším zpívání alikvótních tónůčlověkpřezpívává sérii základních samohlásek u ,o ,a ,e, i velmi pomalu a pozvolna tak, aby mezi jednotlivými samohláskami vznikl jakýsi prostor, ve kterém se objeví harmonické, alikvótní tóny. Hlas musí být kovově znělý. Při soustředěném zpěvu základních samohlásek a velmi pečlivém nastavení akustických poměrů uvnitř ústní dutiny a hlavových rezonátorů zpěváka přirozeně vznikají alikvótní tóny. Alikvotní tóny Každý hudební tón tvoří nejen například vibrace struny v základní frekvenci, ale také několik vrstev jiných tónů, které nevznikly úderem prstu do struny. Říká se jim alikvótní, částkové, harmonické tóny (v angličtině overtones). Každý zvuk na světě obsahuje harmonické tóny, jde jen o to, umět je slyšet. Každý tón je výsledkem mnoha harmonických, částkových tónů. Harmonické tóny dodávají zvuku každého 37 hudebního nástroje charakteristickou „barvu“. Komorní „a“ zahrané na pianu, violoncellu, flétně nebo kytaře je vždy jinak barevné -právě díky jinému poměru ve spektru harmonických tónů. Například pro komorní a, tj. 440Hz, je prvním alikvótem oktáva (tedy 880 Hz) a další harmonické frekvence vznikají v poměrech 3:1, 4:1, 5:1, 6:1, 7:1, 8:1, atd. „Indická tampura, australská didžeridu, ústní harfička (brumle), ale také například slovenská fujara jsou přirozenými zdroji velmi dlouhé řady alikvotních tónů. Ukázalo se, že právě tyto tóny jsou velmi léčivé. A mnozí lidé najednou zjistili, že tyto tóny podvědomě vyhledávali. Není náhoda, že nejoblíbenější nástroje, např.kytara, piano, mají kovové struny. Není náhoda, že kostely, katedrály nebo kláštery používají pro svolávání věřících zvony a gongy. Tedy kovové nástroje, které produkují nejdelší řadu alikvótních tónů“ (MAREK, 2000, s.129). Techniky alikvotního zpěvu Zpěv západního umělce azpěv např. tuvinského nebo mongolského pěvce se velmi liší. Západní kultura si vzala pro svou potřebu pouze některé prvky asijské lidové hudby a přizpůsobila ji své estetice. Je možné vytvořit hrubé rozlišení některých technik mezi západními a východními zpěváky nejčastěji užívaných. Tuvinci mají nejvíce propracované, spletité a rozvětvené techniky a styly alikvotního zpěvu, které jsou hromadně označovány jako khöömei. Nuance, které vytvářejí, jsou preciznější než ty, které vytvářejí Mongolci nebo některé další etnické skupiny. Jejich jasná hudební a fyziologická typologie a terminologie začíná již třemi základními technikami, nazývajícími se khöömei, sygyt a kargyraa a zároveň vytváří základní nosnou konstrukci na pomyslné mapě existujících technik alikvotního zpěvu. K nim jsou přiřazeny další dva pěvecké styly vzniklé transformací jmenovaných východních hlasových technik. Společně pak tvoří skupinu pěti základních, výchozích technik alikvotního zpěvu, které bývají dále (často individuálně) variovány a kombinovány. Každá z těchto základních technik má své vlastní pásmo základních frekvencí a harmonických tónů. Uvedené techniky reprezentují nejdůležitější a nejrozšířenější užívané metody zpěvu alikvotních tónů (NEUWIRTHOVÁ, 2005). Alikvotní zpěv je pro evropskou hudbu studnicí netušených možností. Je to dáno hlavně tím, že jsme v našich zeměpisných šířkách tuto techniku objevili 38 poměrně pozdě a navíc stále ještě není rovnocenným hudebním partnerem, protože bývá spojována více s meditacemi a duchovními proudy. Avantgardní skladatel, ale také vizionář Karlheinz Stockhausen (1928-2007) byl v šedesátých letech jedním z prvních občanů západního světa, který se začal vážně zabývat studiem, ale i provedením zpěvu alikvotních tónů (MAREK, 2003). Využití alikvotního zpěvu v muzikoterapii Jill Purceová napsala: „Alikvotní zpěv je velmi léčivý. Když člověk zpívá, začíná rozeznávat a oddělovat mentální a fyziologické procesy v těle, které běžně oddělit nelze. Vyžaduje to ovšem výjimečné soustředění -člověk používá takové části mozku, které nikdy předtím nepoužíval, ale když to zvládne, stane se něco jiného, než se dalo očekávat,a on vstoupí do světa duchovnosti. Když zpíváme tento harmonický zpěv, nemusíme používat slova a hrajeme si s harmonickými tóny v rámci nekonečna a maxima všech možností. Důvody pro tento druh zpěvu jsou rozličné. Protože zpíváme jen jeden tón, mohou se přidat i lidé, kteří jsou sami o sobě přesvědčeni, že nemají hudební sluch, že zpívat nedokáží, že jsou vždy falešní. Cítí se svobodně a bezpečně, protože zpívají jen jeden tón. Psychicky to velmi pomáhá těm, kteří byli vždy zvyklí stát až někde vzadu se zavřenými ústy, což je jeden z mnoha problémů pasivity naší společnosti. Je to hluboký zážitek nejen pro lidi, kteří nikdy předtím nezpívali, ale i pro profesionální hudebníky a zpěváky a dokonce i pro operní pěvce“(PURCEOVÁ in MAREK, 2003, s.63). „Když začnete zpívat harmonicky, vaše tělo to okamžitě zjistí a vy si uvědomíte, že právě harmonické alikvotní tóny přesně ladí s lidským tělem. Je to právě to ladění, které by mělo určovat i naladění naší hudby“ (MAREK, 2003, s.49). Člověk, který začne zpívat harmonické tóny, se dle Marka a dalších autorů,mění. Tento druh hlubinného léčení funguje na všech úrovních-tělesné, emoční, psychické i duševní a důsledkem toho je ve většině takových případů radikální změna života k lepšímu. Alikvotní zpěv je nejen dechové cvičení, masáž spodních částí mozku, uvolnění hlasivek, ale také „vibrační návrat domů“ pomocí vlastního hlasu. Vnější svět nás slyší poněkud jinak, než my slyšíme zevnitř sami sebe. Barva našeho hlasu tvořená závojem alikvotů je ojedinělá, neopakovatelná, se všemi informacemi o našem zdraví a duševním stavu. Když zpíváme harmonický zpěv, kromě jiného dodáváme tělu chybějící „frekvence“ (PURCEOVÁ in MAREK, 2003). 39 Zpěv je sám o sobě přímo spojen s lidskými emocemi, prožíváním a duchovním světem a odráží se v něm také psychický stav jedince. Pěvecká aktivita při správném vedení a motivaci vede k postupnému uvolňování některých psychických bloků apůsobí antistresově. Velký podíl na tomto efektu má technika dýchání a autoprojekce do vydávaného vokálního projevu (ŠRAMLOVÁ, 2010). Alikvotní zpěv je charakteristický znějícími alikvotními tóny nad zpívaným fundamentálním tónem. Alikvotní tóny svou barvou nejvíce připomínají zvuk flétny. Jsou čisté a intonačně dokonalé. Zvuky alikvot při poslechu fascinují pro svou čirost a lehkost a u posluchačů i zpěváků vedou k silným zážitkům spojených s jejich zvukem a jeho prožitím. Zvuková dokonalost jako by sama vycházela z okolního prostoru a neměla s hlasem zpěváka nic společného. Alikvotní zvuk navozuje pocity tajemna, mystiky, vnitřního světla, lehkosti, má utišující charakter. Tvoření a produkce alikvot při zpěvu vyžaduje určitý typ vnitřní disciplíny, který je založený na dokonalém ovládnutí vlastního těla -především při součinnosti artikulační soustavy a dechu. Spolu s tím je zapotřebí jakési pokory před znějícím zvukem, soustředění a sebekontrola, nejen fyzická, ale také sluchová. Výsledkem je pak pocit harmonie, souznění, vnitřního utišení, odreagování a relaxace, která působí regeneračně. Alikvotní zpěv je ideálním prostředkem sebevyjádření. V rámci hudební improvizace jako projekční techniky v muzikoterapii díky své nenáročnosti může klientovi umožnit spontánní projev. V tomto případě nevyžaduje žádné hlubší hudebně-teoretické znalosti a není omezen chápáním formy. Prostá hra s alikvotami na drženém tónu dovoluje utvářet si své vlastní hudební struktury, a to individuálně, nebo v rámci skupiny, kde se může například odehrávat jako dialog. Může být také vhodně rozšiřován o vizualizační a imaginační techniky. Samotný prožitek z vlastního hlasového projevu, který není omezen žádným požadavkem nebo estetickou kvalitou může mít velice pozitivní dopad na psychiku člověka. Alikvotní tóny, jejich barva a práce s nimi se také mohou stát velkým zdrojem inspirací při samotném průběhu terapie (MAREK, 2003). Princip alikvotního zpěvu se zaměřením na dýchání může být uplatněnpři terapeutickém přístupu vycházejícím ze znalostí o bioenergetice. Cílem 40 bioenergetické terapie je práce s klientovými energetickými rezervami. Zpravidla se jedná o vnitřní napětí, které je třeba v klientovi uvolnit. Nácvik a provádění alikvotního zpěvu též vede k hlubší sebekontrole a zdokonalení funkčního sluchu a receptivních schopností (NEUWIRTHOVÁ, 2005). 2.8.2 Hra na didžeridu Australská domorodá píšťala didžeridu (didgeridoo) symbolizuje mystérium pravěku. Je totiž dokázáno, že existuje nejméně 40 000 let. Didžeridu je nástroj původních obyvatel Austrálie, Aboridžinců. Z nástěnných maleb nedávno objevených v severní Austrálii lze usuzovat, že na didžeridu hráli lidé již před čtyřiceti tisíci lety. Didžeridu je v podstatě kmen mladého eukalyptového stromu, jehož střed byl vyhlodán termity. Užší konec, do kterého se fouká, je opatřen zužujícím se nástavcem z eukalyptové gumy nebo včelího vosku. Nejběžnější délka je jeden až jeden a půl metru. Nástroj vydává základní hluboký tón, vyluzovaný velmi uvolněnými rty, který se liší podle délky didžeridu (většinou mezi Dis a G). Zvuk každé původní didžeridu, vzniklé činností termitů v eukalyptovém stromu, je unikátní a individuální. Právě chodbičky po termitech dodávají výslednému zvuku mnoho barevných, harmonických možností (MAREK, 2003). Přihře se používá tzv. cirkulárního dechu, zvláštní techniky, při které se hráči jakoby vůbec nenadechují. Hráč se prudce nadechne nosem, zatímco vzduchem z úst dokáže udržet nástroj rozeznělý. Tato technika vyžaduje velmi pečlivou kontrolu rtů, tváří a dechu. Pomocí pohybu jazyka a stahování lícních svalů hráč mění i výšku alikvotních tónů, takže výsledný zvuk má jak intenzivní podobu spodních tónů varhan, tak bzučivou bohatost saxofonu. Rychlé pohyby jazyka nebo prudké stažení bránice pak mohou vytvořit mnoho variací rytmů, barev zvuku a vibratových efektů. Základní tón můžebýt přerušován, doplňován, uvolňován a obohacován dalšími dvěma nebo třemi vrstvami alikvótních tónů. Aboridžinci navíc zvukem nástroje napodobují hlasy ptáků a zvířat, vyluzují neuvěřitelné spektrum harmonických tónů, podivných rytmů a pulzací, napodobující úprk klokanů, zvuky blížící se bouře, vytí divokých psů, záchvěvy země a lidské duše. Využívají i falzety (přefuky ve vyšší oktávě) a glissanda (klouzavé tóny). Někdy k základní technice nepřetržitého zvuku 41 přidávají rytmické struktury, vytvářené z alikvótních tónů,něco jako jazykem vyluzované staccato nebo bubnový efekt (WOOD, 1998). Z terapeutického hlediska je podle Marka v tom „málu“ zvuku didžeridu daleko víc, než v mnohých symfoniích. Několik minut hry na didžeridu je účinnější než dlouhé muzikoterapeutické semináře. Čím déle a čistěji hráč na svůj nástroj hraje, tím čistěji zní, a tím účinnější harmonizaci se hráč vystavuje. Didžeridu se ladí na dech a tělo a mysl hráče a „vyhraje“ se podobně jako mistrovské housle virtuosa (MAREK, 2003). Při postupném nácviku hry na didžeridu a cirkulárního dýchání dochází v těle hráče ke dlouhodobým změnám.V první řadě jde o jakési přeprogramování dosavadního způsobu chápání dechu-člověk si nejprve neumí představit, že by se mohl nadechovat a zároveň hrát. Když ale tuto techniku zvládne, uvědomí si, že podobně lze přepracovat i jiné životní programy v mysli. Prudké nadechování nosem je zároveň dokonalým dechovým cvičením. Jakmile člověk zvládne cirkulární dech a základní uvolnění rtů a tón na didžeridu je plynulý a současně měkký a bohatý na alikvóty, zjistí, že stále dokonalejší uvolňování rtů potřebné pro vznik dokonalého zvuku s sebou přináší i psychické uvolnění. Hluboké vibrace rezonujícího sloupce vzduchu v nástroji jsou ústní dutinou zpětně přenášeny na spodní, vývojově nejstarší části mozku, kterým poskytují jakousi vibrační akustickou masáž. Magická síla zvuku se jakoby přímo, nezkresleně dotýká toho, jak vnímáme nejen zvuk a své okolí, ale i sami sebe. Levá mozková hemisféra je velmi brzy „vypnuta“ a mysl může dokonale relaxovat. Hra na didžeridu je hra jednoduchého tónu, ale pokud se tento tón „umí zahrát“, obsahuje množství dalších, alikvótních, částkových tónů a v tomto smyslu je hra na tento jeden z nejjednodušších a nejstarších nástrojů lidské historie také nejléčivější (MAREK, 2000). Léčivé frekvence stimulují všechny buňky těla nejen obvyklou cestou vnímání zvuku, tedy ušima, neboť nízké frekvence přímo stimulují dlouhé části těla, dlouhé kosti a dokonce i tělesné procesy a alikvótní tóny harmonizují nejen jednotlivé neurony našeho mozku, ale i výsledek jejich činnosti-emoce, myšlenky, city. Pomocí dechu a zvuku člověk hledá, nalézá a obnovuje vnitřní rovnováhu a jistotu. A to je přesně to, co nám, takzvaně civilizovaným lidem, dnes stále víc chybí (HOLZER, 2006). 42 2.8.3 Tibetské mísy Původ znějících (zpívajících) mís je záhadný a nejistý. Kruhové kovové nádoby různé velikosti, některé lesklé a hladké, jiné matné, některé zlaté, jiné téměř zčernalé, pocházejí z Tibetu, kde byly teprve nedávno objeveny Evropany. Mísy jako zdroje léčivých zvuků jsou podle tradice vyrobeny ze sedmi kovů, z nichž každý symbolizuje kov jedné planety: zlato symbolizuje Slunce, stříbro Měsíc, rtuť Merkur, měď Venuši, železo Mars, cín Jupiter a olovo Saturn. Každý kov produkuje určitý zvuk, včetně harmonických tónů a dohromady pak vytvářejí výjimečně znělý a bohatý zvuk. Přesné poměry jednotlivých kovů se různí a také je pravděpodobné, že zdaleka ne všechny mísy jsou skutečně ze sedmi kovů. Mísy jsou kulaté, ale liší se svou hloubkou. Některé jsou nízké, ale velmi široké, jiné kulaté a hlubší, jiné mají širší základnu a setkat se můžeme i s velmi nízkými mísami s velmi širokým, plochým dnem. Existují i vzácné mísy ve tvaru poháru. Síla stěn i tvar mísy se kus od kusu liší. Zvuk je ovlivněn tvarem a tloušťkou materiálu, stejně jako sílou a tvarem hrany mísy (MAREK, 2003). Hra na tibetské mísy Na mísy se dá hrát několika základními způsoby. První způsob je úder. K tomu se používají paličky z tvrdého i měkkého dřeva a paličky s hlavicí z filcu nebo tvrdé plsti, korku nebo potažené jemnou kůží nebo obtočené provazem. Velikost paličky závisí na velikosti mísy. Lze předpokládat, že úder velkou paličkou rozezní plným bohatým zvukem lépe velkou mísu a malé mísy lépe rozezní paličky menší. Na mísy lze hrát i rukou, prsty, nehty a spodní částí dlaně. Druhý základní způsob, jak z mísy vyloudit bohaté tóny, je točit paličkou kolem kraje mísy. Dostaneme tak podobný zvuk, jako když točíme vlhkým prstem po okraji sklenice. Paličkou obtáčíme vnější hranu mísy ve směru hodinových ručiček právě tak rychle a silně, abychom z mísy dostali nejprve základní bohatý zvuk, který postupně přejde ve vyšší tóny. Mísa se rozezní táhlým zpěvavým tónem-odtud také pochází její název zpívající mísa. Na výsledný zvuk má vždy vliv jakou silou na mísu paličkou tlačíme a jakou rychlostí jí kolem mísy kroužíme. Zvuk mís je, co se týče snah o změření jednotlivých tónů, ladičkou většinou nezměřitelný, protože kolísá mezi dvěma nebo více základními frekvencemi. Základní zvuk mísy neslyšíme, je téměř potlačený, zato ale zní najednou dvě,tři, čtyři roviny alikvotů, tedy vyšších harmonických tónů základního 43 zvuku. Mezi mnoha jinými druhy zvukových vln navíc mísy produkují vlnové vzorce, pulzace, které jsou totožné s vlnami, jaké produkuje náš mozek. Takové mísy pak pomáhají dosáhnout hlubokých stavů relaxace a otevření vnitřního prostoru. Informace jsou v mozku přenášeny v síti neuronů pomocí impulsů.Přenosy mají díky elektrochemické povaze buněk charakter velmi rychlých vln. Každý z miliard neuronů lidského mozku může být propojen s dalšími neurony až statisíci spojení. Lidský mozek má nekonečné možnosti. Možná právě zvukové podněty mozkovým vlnám tolik podobných frekvencí tibetských mís stimulují neurony k vytváření většího počtu propojení a tím rozšiřuje vědomí (HOLZER, 2006). Účinky hry na tibetské mísy Hra na tibetské mísy může znít našim západním uším jaksi disonantně,přesto Marek tvrdí, že má osvobozující efekt. Zvuk mísy je právě díky tomu, že obsahuje tři nebo čtyři základní tóny a množství dalších frekvencí, které naše obvyklá hudba ani nedokáže rozeznat, velmi léčivý. Přirozené vibrace mís jsou dobře slyšitelné, ale zní prostě jinak a jinak na nás působí. Někdo může jejich zvuk vnímat jako disharmonický, spíše bychom ho ale měli označovat jako multiharmonický. Obsahuje daleko více různých rozlišení, než dokážeme svýma ušima slyšet. Když člověk udeří do mísy, cítí vibrace, které se rozšíří do celého těla. Výsledkem je vnitřní masáž buněk. Fyzioterapeuti podobně požívají ultrazvukovou masáž. Lidské tělo je živou bytostí vibrací a vlnových délek. Zdravý orgán je „vyladěný“ a vibruje ve své typické, unikátní a optimální frekvenci, zatímco vibrace nemocného orgánu je narušena. Mísy (stejně jako gongy a jiné kovové nástroje) pomáhají obnovit harmonické frekvence a stimulovat tělo. To se vyladí na harmonické frekvence mísy, zesílí svou energii a je pak schopno znovu navodit nenarušenou původní frekvenci zdravých orgánů (MAREK, 2000). Zvuk mísy synchronizuje mozkové vlny a hemisféry a dodává pocit zklidnění a uvolnění. Mísy fungují jako katalyzátory, spouštěče změn. Naslouchání zvuku mis vede ke ztišení a zklidnění. Zpívající mísy mají na člověka nepopiratelný efekt. Jsou proto ve stále větší míře využívány jako terapeutické nástroje. Práce se zvukem tibetských mís je vždy naprosto bezpečná a Marek je přesvědčený, že člověk ani nemusí vědět, kde je který orgán umístěnas čím souvisí, vibrace budou 44 rezonovat a zharmonizují přesně to, co je třeba, aniž by hráč věděl, co a jak. Tibetské mísy účinkují i na člověka, který na ně nehraje, ale pouze poslouchá jejich zvuky (MAREK, 2003). 2.9 Hudba a muzikoterapie jinak Pro dnešní hudbu je charakteristická velká členitost, mnohé harmonické změny, nezpěvné intervaly, časté kontrasty tempa a rytmu. To jsou faktory, které Vlastimil Marek a také např. Steven Halpern označují za nevhodné pro muzikoterapii, protože nejsou terapeuticky účinné. Kompozice vhodné muzikoterapeutické hudby je velmi volná, bez pevné formy, jen tak uplývá. Není v ní téměř žádný rytmus. Jednoduché melodie jsou založeny na pentatonické pětitónové řadě tónů. Nikde není žádná disonance, žádné hrany, hudba jen tak tiše dýchá. Mezi notami je často dost prostoru, což posluchači i hrajícímu dovoluje stát se součástí té hudby. Prostor a ticho jsou integrální součástí této hudby (HALPERN, 2010). Hudba by měla být prostá harmonie. Vlastimil Marek klade důraz na její linearitu, jak v provedení, tak v průběhu. Za základní stavební kameny považuje neměnný rytmus, zpěvnou melodii nebo kratší opakující se melodické útvary, periodicitu a potřebnou minimální délku 6-8 minut. Měla by být hrána na nástroje spřirozeným laděním, což jsou staré nástroje (gotika, renesance), nástroje lidové, které splňují tento předpoklad, nástroje etnické z celého světa a velká rodina bicích a perkusivních nástrojů. Používají se také jednoduché hudební nástroje, na které lze od počátku jednoduše hrát, bez předchozí přípravy a dlouhodobějšího školení. Nejjednodušší pro aplikaci jsou rytmické nástroje, bubny, chřestidla, jedním slovem nástroje perkusivní. Velkou skupinu dobře použitelných hudebních nástrojů tvoří tzv. metalofony, což jsou gongy, činely, triangly, rezonanční tyčinky, tibetské misky, zvonky a také etnické nástroje jako je buben džembé, šamanský rámový buben a mnohé další. Skupinu perkusivních nástrojů reprezentují nejrůznější štěrchadla, rumba koule, tamburína, ozvučná dřívka, triangl, dřevěné bloky, kastaněty nebo balafon, což je africký typ vibrafonu, jehož rezonátory tvoří nikoliv trubice, ale tykve, kterým se říká bala -proto balafon. Bývá často laděn v pentatonice. To je velice výhodné, neboť vždy hraje konsonantně.Ať udeříme 45 dřevěnými paličkami na kterýkoliv kámen a zvolíme jakoukoli následnost, nikdy se nedostaví disonance. Podobným lehce ovladatelným nástrojem je sanza neboli kalimba. Dřevěná, plechová nebo tykvová krabička různých tvarů a velikostí, která slouží jako rezonátor a zesilovač, s plochou horní deskou, na níž jsou připevněny laditelné kovové pásky. Hraje se na ni prsty a rovněž se dá naladit tak, aby vždy hrála konsonantně. Dalšími úžasnými a muzikoterapeuticky velice podpůrnými hudebními nástroji jsou thajské rezonanční tyčinky, které mají jasný, čistý, průzračný a dlouho znějící zvuk-hlas. Oblíbené jsou tibetské zpívající misky, tibetské činelky a tibetské zvonky. Všechny tyto vyjmenované nástroje jsou charakterizovány jasným apříjemným dlouho znějícím zvukem a bohatou alikvotní výbavou. Zvláště tibetské mísy jsou obdařeny úžasnou alikvotní strukturou, kdy slyšíme zcela zřetelně znít několik alikvotů nad sebou. Další vhodnou skupinou jsou strunné nástroje. Patří sem například duochord v nejrůznějších provedeních. Duochord má v několika oktávách pouze dvě struny, tedy dva tóny laděné v čisté kvintě a krásně vytváří burdonový základ pro zpěv. Duochord je nástroj původně gotický. Do rodiny těchto nástrojů patří i kantela, cistra, brač a arabský cimbál santur. Různé typy lidových malých cimbálů srůznými názvy nacházíme v mnoha kulturách po celém světě. Dá se na ně hrát melodie i rytmický doprovod a mají velkou vůli v oblasti ladění. V muzikoterapii v zásadě platí, že každý běžně užívaný hudební nástroj může harmonizovat a léčit. Ty nejjednodušší nástroje ale údajně léčí nejefektivněji. V terapii zvukem je rozhodující způsob „aplikace“. Ideální je hra, tedy nic vážného, žádné utrpení, drezúra, nuda nebo dokonce trest, ale hra na nástroj, hra na hudbu nebo na léčení hudbou (MAREK, 2003). Nejjednodušší a nejpřirozenější muzikoterapeutickou technikou je samozřejmě zpěv. Lidský hlas, tedy zpěv a jeho různé varianty jsou nejen u Vlastimila Marka ale také např.u Lubomíra Holzera na prvním místě. Indové říkají, že lidský hlas je nejdokonalejší hudební nástroj a myslí to také terapeuticky a duchovně. Každý z nás má ve svém hrdle zařízení, které je jak nástrojem komunikace a vizitkou každého z nás, tak návodem k dokonalému odblokování emočních zamoření našeho těla a mysli. Je také propojením světa hmoty, těla, se světem vibrací a frekvencí, světem “duše“. Hlasivky jsou jedním z nejdokonalejších svalů lidského těla. Dokáží kmitat 46 podélně, napříč, po částech, několikrát, ale i víc jak tisíckrát za minutu. Vlivem impulzů nervové soustavy mění svou tloušťku, délku, napětí. Jsou dokonalým indikátorem emocí. Uvolněním hlasivek lze uvolnit emoční bloky. Zvuk našich hlasivek léčí. Pár minut zpěvu denně je, mělo by být, a snad i bude, tou nejdokonalejší zdravotní a psychickou prevencí vůbec (MAREK, 2007, on-line). Také ve skupinovém zpěvu je neuvěřitelná síla. Společný zpěv rozpouští hranice mezi lidmi. Jednou z věcí, které jsme v naší společnosti ztratili, je vzájemné propojení. Mnozí z nás jsou jak izolované atomy bez pocitu propojenosti a právě jednou z nejtypičtějších a dnes ještě nedoceňovaných charakteristik pěveckého zvuku je schopnost rozpouštět hranice. Když lidé spolu zpívají, vytvářejí komunitu. Zpěv je tou nejrychlejší cestou k vytvoření komunity. Skupinový zpěv je tou nejefektivnější cestou, jak pomoci léčit společnost. Při zpěvu ve skupině se zároveň daří rozpouštět nejen hranici mezi lidmi, ale i mezi naší materiálností a spiritualitou. Tibeťané tvrdí, že je to právě lidský hlas, který spojuje tělo a mysl (MAREK, 2003). Další důležitý faktor efektivního a pozitivního působení zvuku a hudby na člověka, ale také na kvalitu komunikace s ostatními lidmi a vlastním tělem, je umění naslouchat. Jde vždy o vzájemné, zpětnovazebné ovlivňování: čím pozorněji člověk naslouchá hudbě a zvukům, tím více se otevře a získá více harmonizujících frekvencí. Hudbu nového věku je možné poslouchat dvojím způsobem: aktivně při řízené představivosti, relaxaci a uvolnění nebo pasivně, kdy hudba jen vyplňuje prostor. Nevnímáme jí vědomě, ale jsme si vědomi jejích účinků. Tato hudba působí nejlépe, když je tichá, ambientní (GOLDMAN, 2001). 47 3 VÝZKUMNÁ ČÁST PRÁCE 3.1 Cíl práce Cílem této práce je podat ucelený přehled o muzikoterapii, jejích typech a charakteristikách a ukázat rozdíl mezi oficiálně pojímanou a alternativní muzikoterapií představovanou Vlastimilem Markem. Dále si tato práce kladla za cíl zjistit míru informovanosti ve vztahu k existenci alternativní hudby a možnosti využití alternativní hudby k muzikoterapii a zjistit účinky vybrané alternativní hudby na několika vzorcích v jednotlivých skupinách recipientů. 3.2 Úkoly práce Pro práci byly stanoveny následující úkoly: • Vyhledání a studium české i zahraniční odborné literatury (její obsahová analýza) a hudebně reprodukčního materiálu. • Stanovení výzkumných otázek a cílů bakalářské práce. • Vytvoření koncepce bakalářské práce na základě konzultací s vedoucí práce. • Vymezení pojmu „hudba jinak“ jako potenciality alternativní muzikoterapie na základě studia stejnojmenné knižní publikace V. Marka (Praha: Eminent, 2003) • Vyhledávání a výběrrůznorodých testovaných skupin recipientů. • Vytvoření a aplikace receptivního muzikoterapeutického programu dle doporučení V.Marka (nahrávka etnických nástrojů-didžeridu, tibetských mis a alikvotního zpěvu) • Provedení hudebně psychologického šetření (metody: pozorování, dotazník) před a po aplikaci testování skupin. • Analýza získaných informací, vyhodnocení a prezentace výsledků, definování závěrů z provedeného výzkumu. • Vymezení pozitiv, případně negativ výše uvedených podnětů z alternativní muzikoterapie V. Marka. • Návrh individuálního automuzikoterapeutického a skupinového heteromuzikoterapeutického programu v rámci preventivní sféry. 48 3.3 Výzkumné předpoklady Pro výzkum byly stanoveny tyto předpoklady, které budou potvrzeny či vyvráceny: 1. Lzepředpokládat, že alternativní hudba oslovuje spíše mladší generaci (recipienty pod 40 let). 2. Předpokládám, že informovanost recipientů o existenci muzikoterapie jako takové bude více než 50 %. 3. Předpokládám, že osobní zkušenost s muzikoterapií bude mít méně než 25 % recipientů. 4. Předpokládám, že ukázky alternativní hudby vhodné k muzikoterapii budou mít pozitivní odezvu u více než 70 % recipientů. 5. Na základě prostudovaných materiálů Vlastimila Marka předpokládám, že alternativní hudbu by si ke své vlastní muzikoterapii vybralo více než 50 % recipientů. 49 4 METODOLOGIE 4.1 Charakteristika skupin recipientů Pro výzkumnou část práce jsem si zvolila čtyři skupiny recipientů, které jsou označeny jako Soubor A, Soubor B, Soubor C, Soubor D. Skupiny recipientů byly získány po osobní domluvě, kdy jim byla podrobně vysvětlena problematika a cíle výzkumu. Do výzkumu byly zahrnuty dvě skupiny, jejichž členové se aktivně věnují hudbě, jedna skupina, jejíž členové se věnují józe a skupina náhodně vybraných lidí, které nespojuje ani studium, povolání či zájmy. Soubor A Tento výzkumný soubor zahrnoval 20 mladých lidí, současných studentů pátého a šestého ročníku hudební konzervatořev Českých Budějovicích, kteří již ukončili středoškolské vzdělání maturitou a nyní pokračují ve studiu vyšší odborné školy. Všichni se aktivně věnují hudbě,hře na hudební nástroje a zpěvu. Z celkového množství bylo 9 mužů a 11 žen ve věkovém rozmezí 18 – 28 let a ve věkovém průměru 21,65 let. Soubor B Výzkumný vzorek B byl sestaven z 20 lidí, kteří se aktivně věnují zpěvu. Konkrétně se jedná o členy pěveckého sboru Jihočeské pěvecké sdružení, kteří se scházejí na pravidelných zkouškách sboru a společně vystupují na koncertech Sbor je zaměřen na duchovní hudbu. Tento výzkumný soubor zahrnoval 20 lidí, z toho 8 mužů a 12 žen ve věkovém rozmezí 41 – 84 let a ve věkovém průměru 64,45 let. V tomto souboru bylo 6 žen se středoškolským vzděláním, 3 ženy s vysokoškolským vzděláním a 2 muži se středoškolským vzděláním a 3 muži s vysokoškolským vzděláním. Tři muži a tři ženy na otázku týkající se nejvyššího dosaženého vzdělání neodpověděli. Soubor C Výzkumný vzorek C byl sestaven z 20 lidí, kteří se pravidelně scházejí na cvičení jógy. Tento výzkumný soubor zahrnoval 20 lidí, z toho 3 muže a 17 žen ve věkovém rozmezí 15 – 67 let a ve věkovém průměru 39,60 let. V tomto souboru bylo 8 žen s ukončeným středoškolským vzděláním, 8 žen s vysokoškolským vzděláním a 1 dívka, která je nyní v posledním ročníku základní školy, 1 muž v současné době 50 studující střední školu a 2 muži s vysokoškolským vzděláním. Aktivně se věnuje hudbě 7 žen a 1 muž z tohoto souboru, 8 žen se věnovalo hudbě vdětství a nyní již ne a 3 ženy a 2 muži se nikdy hudbě aktivně nevěnovali. Soubor D Výzkumný vzorek D byl pracovně nazván „kontrolní“ a byl sestaven z lidí, které nespojuje žádná společná činnost, a kteří vykonávají nejrůznější povolání. Výzkumu se účastnili např. lidé z těchto pozic: zdravotní laborant, kadeřnice, bankovní úřednice, stavební projektantka, magistra farmacie, masérka, vedoucí autoservisu, architekt, geolog, soukromý podnikatelé, učitelé a také ekonom, který je nyní ve starobním důchodu. Z celkového počtu dvaceti lidí měl 1 muž středoškolské vzdělání a 5 mužů vysokoškolské vzdělání a 9 žen středoškolské vzdělání a 5 žen vysokoškolské vzdělání.. Tento výzkumný vzorek zahrnoval 20 lidí, z toho 6 mužů a 14 žen ve věkovém rozmezí 27-71 let a ve věkovém průměru 46,45 let. Aktivně se hudbě věnují 3 ženy a 2 muži, v minulosti se hudbě věnovalo 6 žen a 1 muž a nikdy se hudbě nevěnovalo 5 žen a 3 muži. 4.2 Organizace výzkumného šetření Soubor A Průzkum proběhl dne 17.února 2011 během vyučovací hodiny hudební pedagogiky a didaktiky (vyučující PhDr. Ludmila Peřinová, PhD.) na českobudějovické konzervatoři a zúčastnilo se ho 20 studentů pátého a šestého ročníku. Ústně jim byly podány informace o alternativní muzikoterapii a chystaném výzkumu, který se týká alternativní hudby a muzikoterapie. Byly jim rozdány dotazníky A-Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě, které se všechny vrátily vyplněné, tedy 100%. Poté byly recipientům rozdány dotazníky B, které měli studenti vyplnit v průběhu a následně po poslechu ukázkového CD s alternativní hudbou. Vrátilo se 100% vyplněných dotazníků. Soubor B Dne 22. února 2011 byli osloveni členové pěveckého sboru Jihočeské pěvecké sdružení a požádáni o spolupráci na výzkumu. Přihlásilo se 25 dobrovolníků, kteří byli seznámeni s problematikou a cílem výzkumu a také 51 s jeho průběhem. Vyplněných dotazníků A i B se vrátilo všech 25, tedy 100%. Pět z nich nebylo vyplněno řádně, chyběly v nich zásadní údaje, které byly důležité pro výzkum, a tak nebyly do výzkumu zařazeny. Do výzkumu bylo zařazeno 20 recipientů z tohoto souboru. Soubor C Výzkum proběhl dne 3. února 2011 na pravidelném cvičení jógy v jedné zučeben Základní školy na Dobré Vodě u Českých Budějovic. Účastníci byli již předem, na minulém cvičení, seznámeni s problematikou a cílem výzkumu a také s jeho průběhem, proto se této hodiny zúčastnilo celkem 20 mužů a žen, kteří se přihlásili dobrovolně, na základě vlastního rozhodnutí. Vyplněny byly všechny dotazníky A a také všechny dotazníky B po poslechu ukázkového CD, tedy 100% dotazníků. Soubor D V průběhu měsíce ledna roku 2011 bylo postupně osloveno cca 40 recipientů, kteří byli seznámeni s problematikou a cílem výzkumu a byli požádáni o spolupráci. Z celkového počtu souhlasilo s účastí 23 osob. Vlastního průzkumu, který proběhl dne 10. února 2011 ve společenském sále na Hosíně, se zúčastnilo potřebných 20 recipientů, zbylí se nedostavili. Odevzdáno bylo 100 % řádně vyplněných dotazníků A i dotazníků B. Průběh výzkumu byl u všech čtyř sledovaných skupin stejný. Po krátkém úvodu a uvedení do problematiky alternativní hudby a možnostech jejího využití v muzikoterapii byly zúčastněným rozdány k vyplnění dotazníky A. Doba vyplňování dotazníku nebyla časově omezena. Případné dotazy ze strany respondentů byly mnou zodpovězeny. Následovala poslechová část, kdy sledovaní vyslechli tři ukázky vybrané alternativní hudby, konkrétně hry na tibetské mísy, alikvotního zpěvu a hry na australskou didžeridu. Již v průběhu této patnáctiminutové ukázky měli možnost vyplňovat dotazník B. Také u těchto dotazníků nebyla doba vyplňování časově omezena. Všechny dotazy byly mnou zodpovězeny. Po průzkumu následovala vždy ještě diskuse, která se týkala i jiných druhů alternativní hudby, možností muzikoterapie a jejího širšího využití v běžném životě. 52 Vyplněné dotazníky všech výzkumných souborů byly očíslovány a převedeny do programové databáze Excel. Následující kapitola přináší statistické zpracování výsledků výzkumu a jejich slovní interpretaci. 4.3 Použité metody Při sestavování bakalářské práce byly použity tyto metody: • Obsahová analýza literatury • Dotazník „Hudba a muzikoterapie ve vašem životě“ (HYNKOVÁ, PEŘINOVÁ, 2011) • Poslech ukázkového CD s vybranými druhy alternativní hudby • Dotazník k ukázkovému CD (HYNKOVÁ, PEŘINOVÁ, 2011) • Statistické metody a procentuální vyjádření pro vyhodnocení V teoretické části jsem provedla analýzu odborné knižní a časopisecké literatury a ověřených internetových zdrojů. Na základě informací v dané oblasti jsem se snažila vysvětlit pojem muzikoterapie a možnosti jejího využití v životě člověka. Chtěla jsem také blíže specifikovat pojmy hudba new age a alternativní hudba a ukázat možnosti využití této hudby v muzikoterapii. Ve své práci jsem se více zaměřila na alternativní muzikoterapii popsanou v publikacích Vlastimila Marka. Pro zmapování informovanosti vzorku populace ve vztahu k existenci alternativní hudby a možnostem jejího využití v muzikoterapii jsem si vybrala dotazníkovou metodu. Díky této metodě jsem získala potřebné informace za krátký časový úsek. Dotazník A-„Hudba a muzikoterapie ve vašem životě“ byl vytvořen v roce 2011 (HYNKOVÁ, PEŘINOVÁ, 2011). Jedná se o dotazník vlastní konstrukce, který byl odsouhlasen vedoucí práce. Dotazník se skládá ze 3 částí : 1. Vstupní část obsahuje informace o tom, čím se dotazník zabývá, k jakým účelům slouží a pokyny pro jeho vyplnění. 2. Následující část obsahuje vlastní otázky, které jsou uspořádány do dvou částí. První část dotazníku obsahuje jedenáct otázek. Pokud je odpověď na poslední otázku této části kladná, dotazník pokračuje další částí, která obsahuje sedm otázek. 53 3. Poděkování recipientovi za účast a ochotu. Tento dotazník se týkal vztahu respondentů k hudbě a k alternativní hudbě a také jejich povědomí o muzikoterapii. Jedenáct otázek bylo určeno všem dotazovaným, následujících sedm pak těm respondentům, kteří se již muzikoterapie osobně zúčastnili. Dotazník A sloužil především k obecné charakteristice výzkumných souborů. Získaná data byla převedena do programové databáze Excel, dále setříděna, zpracována formou tabulek a grafů, vyhodnocena, dále diskutována a na základě výsledků byly formulovány závěry ve výzkumu. Pro zjištění, jak vybrané typy alternativní hudby vnímají posluchači, byla použita poslechová a dotazníková metoda. Ukázkové CD obsahuje celkem tři krátké, cca pětiminutové ukázky hry na tibetské mísy, alikvotního zpěvu a hry na didžeridu. Při sestavování svého ukázkového hudebního CD jsem vycházela z CD sestaveného Vlastimilem Markem, které je součástí jeho knihy Hudba jinak (MAREK, 2003), z nahrávek alikvotního zpěvu Davida Hykese (HYKES, 2005) a z Hudsonova alba The art of Didgeridoo (HUDSON, 1996), které Marek (kromě mnoha dalších) ve svých dílech doporučuje jako vhodné k muzikoterapii. Pro analyzování a následné vytvoření přesnější charakteristiky sledovaných souborů byla použita také dotazníková metoda. Dotazník B-Po poslechu CD nahrávky alternativní hudby byl vytvořen v roce 2011 (HYNKOVÁ, PEŘINOVÁ, 2011) je složen ze dvou částí : 1. Pokyny k vyplnění dotazníku 2. Vlastní dotazník s prostorem k volnému vyjádření se k jednotlivým hudebním ukázkám. Tento dotazník obsahuje 10 otázek otevřeného typu a zjišťuje, jak alternativní hudba působí na jednotlivé posluchače, jaké v nich vyvolává pocity, zda by si ji vybrali k muzikoterapii a také jaký druh hudby by si vybrali k muzikoterapii sami. Respondenti měli také možnost vyjádřit se pomocí volné výpovědi pod dotazníkem. Ze statistických metod bylo pro interpretaci zjištěných výsledků výzkumu použito procentuální vyjádření. 54 5 VÝSLEDKY A DISKUSE Výsledky výzkumu přinesly velmi zajímavé informace o vztahu lidí k alternativní hudbě a jejich informovanosti ve vztahu k muzikoterapii a k využití alternativní hudby v receptivní muzikoterapii. Výzkum přinesl celou řadu dalších poznatků, ale stěžejní byly již výše zmíněné poznatky, které se týkaly čtyř sledovaných skupin recipientů. Následující kapitoly odpovídají na stanovené hypotézy a dávají k dispozici jejich slovní a také grafické hodnocení. 5.1 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č.1 1) Lze předpokládat, že alternativní hudba oslovuje spíše mladší generaci (recipienty pod 40 let). Výzkumná otázka se zcela nepotvrdila. Výsledky: Na základě dotazníku A -Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě byly vyhodnoceny jeho výsledky. Celkem byly vyhodnoceny odpovědi 80 recipientů, mužů i žen, kteří byli rozděleni do čtyř výzkumných souborů, nazvaných Soubor A, B, C, D. Pro lepší orientaci uvádím tabulkové zobrazení zastoupení jednotlivých kategorií na výzkumu. Jedná se o kategorii pohlaví a vzdělání recipientů z jednotlivých souborů, jež se na výzkumu podíleli. Tabulka č. 1 Zastoupení mužů a žen ve sledovaných souborech Sledovaný soubor Počet mužů Počet žen Soubor A 9 11 Soubor B 8 12 Soubor C 3 17 Soubor D 6 14 Z této tabulky je vidět, že v každé skupině je více žen než mužů. V Souboru A, složeném ze studentů konzervatoře a v Souboru B, tvořeném členy pěveckého sboru, 55 je počet mužů a žen téměř vyrovnaný. Velký rozdíl mezi počtem mužů a žen je v Souboru C, tvořeným cvičenci jógy, kde je značná převaha žen (85 %). Tento jev se dá vysvětlit tím, že mezi cvičícími jógy obecně převažují ženy. Ženy tvoří také většinu Souboru D (70%). V tomto případě se mi nepodařilo sehnat potřebný počet mužů ochotných zapojit se do výzkumu. Tabulka č.2 Nejvyšší dosažené vzdělání respondentů Dosažené vzdělání Soubor A Počet recipientů Soubor B Počet recipientů Soubor C Počet recipientů Soubor D Počet recipientů ZÁKLADNÍ 0 0 2 0 STŘEDOŠKOLSKÉ 18 10 9 10 VYŠŠÍ ODBORNÉ 2 0 0 0 VYSOKOŠKOLSKÉ 0 10 9 9 JINÉ 0 0 0 1 Z této tabulky je zřetelné, že v každém souboru je téměř vyrovnaný poměr recipientů se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Výjimku tvoří Soubor A, který tvoří studenti konzervatoře, kteří mají již ukončené středoškolské vzdělání a pokračují ve vyšším odborném vzdělávání v pátém a šestém ročníku konzervatoře. V Souboru C, tvořeným cvičícími jógy, jsou dva recipienti s dokončeným základním vzděláním, kteří v současné době studují střední školu. V Souboru D je jeden recipient, který je vyučený. Nyní přecházím k tabulkovému a grafickému zobrazení výsledků týkajících se vztahu recipientů k alternativní hudbě. Na otázky č.6 a č.7 v dotazníku A-Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě odpovědělo v každém ze sledovaných souborů všech 20 recipientů. Následuje grafické zobrazení k této otázce. 56 Graf č. 1 Je Vám alternativní hudba blízká (y = 20 recipientů v souboru) Je Vám alternativní hudba blízká? 20 15 10 5 0 Počet kladných odpovědí Celkový počet odpovídajících Soubor A Soubor B Soubor C Soubor D Graf jasně ukazuje, že se nedá zcela jednoznačněříci, že alternativní hudba oslovuje spíše mladší generaci. V Souboru A, jehož věkový průměr je 22 let a recipienti z tohoto souboru patří tedy k mladé generaci, odpovědělo na otázky týkající se jejich vztahu k alternativní hudbě kladně pouhých 30 % recipientů, což je výrazně nižší hodnota, než jsem předpokládala. V Souboru C, který také zastupuje mladší generaci, odpovědělo kladně 60 % recipientů. Soubory B a D reprezentují starší generaci a v jejich případě byl výzkumný předpoklad potvrzen. V souboru B odpovědělo kladně 45 % recipientů a v Souboru D také 30 % recipientů.Těmto výsledkům se budu podrobněji věnovat v diskusi. Graf č. 2 Posloucháte alternativní hudbu (y = 20 recipientů v souboru) Posloucháte alternativní hudbu? 0 5 10 15 20 Počet kladných odpovědí Počet odpovídajících soubor A Soubor B Soubor C Soubor D 57 Z tohoto grafu je patrné, že alternativní hudbu poslouchá malé množství recipientů. K aktivnímu poslechu této hudby se přihlásili pouze 2 recipienti ze Souboru D, což ve výsledku kladných odpovědí znamená podíl 10 %. Soubor B se procentuálně podílel na kladných odpovědích 20 %, kladně odpověděli 4 recipienti z tohoto souboru. V Souboru A odpověděli recipienti kladně v7případech, což představuje 35 % ze všech odpovědí. Nejvíce kladných odpovědí (deset) jsem zaznamenala v Souboru C. Této hodnotě odpovídá v procentuálním vyjádření číslo 50 %. Pro úplnost následuje tabulkový přehled odpovědí recipientů z jednotlivých souborů na otázky dotazníku A-Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě. Tabulka č. 3 Vztah recipientů k alternativní hudbě Je Vám alternativní hudba blízká? otázka č. 7, dotazník A Druh odpovědi Počet odpovědí Soubor A věk. průměr: 22,00 let Soubor B věk. průměr: 64,45 let Soubor C věk.průměr: 39,61 let Soubor D věk. průměr: 46 let ANO 1 5 6 1 SPÍŠ ANO 5 4 6 5 NE 5 5 3 7 SPÍŠ NE 9 6 5 7 58 Tabulka č. 4 Vztah recipientů k alternativní hudbě Posloucháte alternativní hudbu? otázka č. 6, dotazník A Druh odpovědi Počet odpovědí Soubor A věk. průměr: 22,00 let Soubor B věk. průměr: 64,45 let Soubor C věk.průměr: 39,61 let Soubor D věk. průměr: 46,00 let ANO 1 3 4 2 SPÍŠ ANO 6 1 6 0 NE 7 13 4 9 SPÍŠ NE 6 3 6 9 Tyto tabulky podrobněji zobrazují a doplňují předchozí grafy. V Souboru A má kladný vztah k alternativní hudbě 6 studentů. Na otázku, zda alternativní hudbu poslouchají, odpovědělo 7 studentů. Devět členů pěveckého sboru, který představuje Soubor B, akceptuje alternativní hudbu, aktivně ji poslouchají čtyři recipienti. Nejpozitivněji se k alternativní hudbě staví recipienti ze Souboru C, kde má kladný vztah k této hudbě 12 recipientů a 10 recipientů tuto hudbu poslouchají. Na druhé straně alternativní hudbu téměř neposlouchají členové Souboru D, kladně odpověděli pouze 2 recipienti. Alternativní hudba je přijatelná pro 6 recipientů tohoto souboru. Po zobrazení výsledků vyplývajících z dotazníku A-Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě přecházím nyní k diskusi první výzkumné otázky a následných dat. Diskuse: Z prezentace výsledků vyplývá, že kladný vztah k alternativní hudbě má celkově malý počet recipientů.Můjpředpoklad byl, že alternativní hudba oslovuje spíše mladší generaci a že starší generace se k tomuto druhu hudby staví spíše negativně.Během šetření se ukázalo, že skutečnost je poněkud jiná. Výsledky ukazují, že rozhodujícím kritériem pro hodnocení náhledu recipientů na alternativní hudbu není pouze věk, ale také např. to, z jakého prostředí vycházejí nebo jaké mají zájmy. Hypotézu, že starší generaci není alternativní hudba blízká, vyvrátil výzkum 59 v Souboru B (věkový průměr recipientů je zde 64,45 let). Vzhledem k tomu, že se jedná o členy pěveckého sboru, který se zabývá přednesem duchovní hudby, předpokládala jsem, že jim alternativní hudba blízká nebude. Velmi překvapující bylo nečekané množství kladných odpovědí na otázku, zda je jim alternativní hudba blízká, zda ji akceptují. Tento jev si vysvětluji tím, že díky vyššímu věku a svým zkušenostem jsou tolerantnější. Dokáží přijmout i jiné druhy hudby než je ta, které se sami věnují. Překvapivé bylo pro mne zjištění, jak se k alternativní hudbě staví mladší generace, zde představovaná Souborem A, sestaveným ze studentů hudební konzervatořev Českých Budějovicích. Alternativní hudbu respondenti z tohoto souboru ve většině případů nepovažují za druh hudby, který by jim byl blízký. Záměrně jsem do výzkumu vybrala mladé lidi, kteří se o hudbu hluboce zajímají a intenzivně se jí věnují a je předpoklad, že hudba bude i nadále nedílnou součástí jejich života. Předpokládala jsem, že tito lidé se zajímají o hudbu jako takovou, jsou otevření všemu novému, neobvyklému a netradičnímu, přijímají hudbu všech druhů a hodnotí ji pouze z hlediska kvality provedení. Můjpředpoklad se nepotvrdil a jako důvod toho, že alternativní hudba studenty příliš nezajímá, se mi jeví zaměření jejich studia na hudbu klasickou. Naopak velmi otevření a přístupní k alternativní hudbě jsou recipienti ze souboru C. U této skupiny se tento výsledek dal předpokládat i s ohledem na skutečnost, že její členové jsou též zástupci mladší generace, lidí pod 40 let. Za jeden zdůvodů kladného vztahu k alternativní hudbě považuji skutečnost, že tito recipienti se aktivně věnují cvičení jógy, které probíhá za doprovodu meditativní a relaxační hudby, která je mnohdy totožná s alternativní hudbou. Jsou na tuto hudbu zvyklí a tato hudba je součástí jejich života. Důvody toho, že alternativní hudba není lidem blízká, jsou tyto: 1) Malé množství příležitostí, kdy se lidé mohou s tímto druhem hudby setkat. Většina lidí dnes poslouchá vysílání soukromých rozhlasových stanic, které vysílají celodenně, ale s alternativní hudbou se zde nesetkají. Výjimku tvoří Český Rozhlas, který pravidelně zařazuje pořady, které se věnují okrajovým hudebním žánrům, mezi které alternativní hudba určitě patří. Podobné je to 60 ivpřípadě televizního vysílání, kde se pořady zaměřující se na hudbu netěší velké sledovanosti a alternativní hudba v nich nemá téměř žádné zastoupení. Vměstských knihovnách, které kromě tištěných materiálů půjčují i hudební nosiče, se nahrávky alternativní hudby téměř nevyskytují. Jednou z možností, jak se setkat a seznámit s alternativní hudbou je tedy internet nebo návštěva specializovaných obchodů zaměřených na zdravý způsob života nebo esoteriku, které tyto nahrávky prodávají. Koncerty interpretů alternativní hudby jsou málo propagované a většinou je zaznamenají pouze lidé, kteří již měli možnost se s touto hudbou setkat nebo se této hudbě také věnují. 2) Literatura, která se alternativní hudbou zabývá, je známá pouze odborníkům atěm, kteří cvičí jógu, taiči, zajímají se o léčitelství apod., což se také v mém výzkumu potvrdilo. Časopisy, které této hudbě věnují prostor, nejsou vydávány masově a o jejich existenci ví pouze velmi malý počet lidí. 3) Ve školách nejsou při hodinách hudební výchovy žáci a studenti seznámeni s existencí jiných druhů hudby, než je hudba lidová, klasická a částečně i populární. Poučení o hudbě new age a alternativní hudbě představované např. hrou na různé etnické nástroje nebo relaxační hudbou zcela chybí. 4) Dalším možným důvodem nízké poslouchanosti alternativní hudby je dle mého mínění fakt, že lidé jsou navyklí poslouchat pouze to, co je jim předkládáno v médiích. Vzhledem k dnešní uspěchané době nemají čas a energii zabývat se vyhledáváním a sháněním si jiné, nekomerční hudby. Z vyhodnocených dat dotazníku nevzešly dle mého mínění žádné další podněty k diskusi. 61 5.2 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č.2 2) Předpokládám, že informovanost recipientů o existenci muzikoterapie jako takové bude více než 50 %. Výzkumná otázka se potvrdila. Výsledky: Z vyplněného dotazníku A –Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě byly vyhodnoceny tyto výsledky. V každém ze sledovaných souborů : Soubor A, Soubor B, Soubor C, a Soubor D, odpovědělo všech 20 recipientů na otázku, zda vědí, co si mohou představit pod pojmem muzikoterapie. Celkem bylo získáno 80 odpovědí. Následuje grafické znázornění sesbíraných dat. Graf č.3 Víte co si představit pod pojmem muzikoterapie ? (y = 20 recipientů v souboru) Víte co si představit pod pojmem muzikoterapie? 20 15 10 5 0 Počet kladných odpovědí Počet odpovídajících Soubor A Soubor B Soubor C Soubor D Na tomto grafu jasně vidíme, že informovanost recipientů o muzikoterapii dosáhla v tomto výzkumném šetření hodnoty mnohem vyšší než bylo předpokládaných 50 %, a to v každém sledovaném souboru. U Souborů BaC dosahuje hodnota 80 %, což je navýšení o 30 % oproti předpokladu, u Souboru D dosahuje hodnota 75 %. V tomto případě se jedná o navýšení o 25 %. V případě 62 Souboru A odpovědělo na otázku týkající se znalosti o existenci muzikoterapie kladně 70 % recipientů, a to znamená dvacetiprocentní navýšení oproti předpokladu. Následuje přehledná tabulka ve vztahu k informovanosti recipientů o muzikoterapii všech sledovaných souborů. Tabulka č. 5 Informovanost recipientů o existenci muzikoterapie Víte co si představit pod pojmem muzikoterapie? otázka č.8 dotazník A Druh odpovědi Počet odpovědí Celkový počet respondentů ANO 48 80 SPÍŠ ANO 22 Celkový počet odpovědí NE 4 80 SPÍŠ NE 6 Tato tabulka doplňuje předchozí graf informovanosti ve vztahu k muzikoterapii. Na otázku, zda vědí, co si představit pod pojmem muzikoterapie odpovědělo všech 80 dotázaných, což představuje 100 %. Kladných odpovědí, za které jsou považovány odpovědi ANO a SPÍŠ ANO, bylo celkem 70, což představuje hodnotu 87,5 %. Pouze 10 recipientů, tedy 12,5 %, odpovědělo záporně. Za zápornou odpověď je v tomto dotazníku považována odpověď NE a SPÍŠ NE. Diskuse: Jak již bylo napsáno výše, druhá výzkumná otázka se potvrdila. U většiny sledovaných existuje povědomí o existenci muzikoterapie a možnostech jejího využití v běžném životě. Osobně jsem předpokládala, že zejména studenti konzervatoře, budou naprosto přesně vědět, co muzikoterapie představuje a kde se dá využít. Vycházela jsem z představy, že muzikoterapie je součástí jejich studia. Z tohoto důvodu jsou pro mne překvapivé výsledky zkoumání této skupiny, kdy na otázku, zda vědí,co si představit pod pojmem muzikoterapie, odpovědělo kladně 63 pouze 14 studentů, což představuje 70 % z počtu dotázaných. Jako příčinu těchto výsledků vidím to, že se předmět s názvem „muzikoterapie“ na konzervatořích nevyučuje. Na konzervatořiv Českých Budějovicích se s tímto pojmem studenti seznámí rámcově až ve druhém pololetí 6. ročníku v hudebně psychologických kontextech předmětu hudební pedagogika. Studium je zaměřeno především na uměleckou sféru hudební praxe. Proto studenti musí denně několik hodin cvičit na svůj nástroj. Domnívám se, že plné zaujetí hlavním oborem (nástroj, zpěv nebo kompozice) spolu s nutným zvládnutím hudebně teoretických disciplín nedovoluje z časového hlediska příliš velký prostor ke zkoumání dalších dimenzí hudby (včetně terapeutické). Přesto se občas najdou studenti (zejména ty méně umělecky vyhraněné typy), kteří muzikoterapeutické náměty zpracovávají ve svých absolventských pracích. Někteří absolventi se později též věnují muzikoterapii v rámci kurzů a seminářů, jejichž nabídka (zejména díky internetu) neustále stoupá. Jsou to však výjimky. Dalším pro mne zajímavým faktem bylo zjištění, že v Souboru B odpovědělo kladně celých 80 % dotázaných, 16 členů pěveckého sboru. U této skupiny jsem očekávala, že se nepotvrdí výzkumná otázka, protože tento zkoumaný soubor je složen z lidí vyšší věkové kategorie. Více než 70 % členů tohoto pěveckého sboru je starší šedesáti let. Muzikoterapie patří sice mezi obory s dlouhou historií, ale v naší republice nemá příliš dlouhou tradici a k jejímu velkému rozvoji došlo teprve v devadesátých letech minulého století. Muzikoterapie jako taková není u nás rozšířená, zatím se nejčastěji používá v kombinaci s dalšími druhy terapie jako součást léčby psychických onemocnění. Přehled starších lidí o této, ne zcela běžné disciplíně, mne příjemně překvapil. Odpovědi recipientů Souboru C, kteří cvičí jógu potvrdil mé předpoklady, že vědí, co to muzikoteapie je a jaké má účinky. Tito lidé se prakticky setkávají s muzikoterapií na každé hodině jógy, protože hudba zde nejen doprovází cvičení, ale má také relaxační účinky a působí terapeuticky. Tomu také odpovídá velké procento kladných odpovědí (16 dotázaných odpovědělo kladně, což představuje 80 %). Jako hlavní důvody vysoké informovanosti v této problematice vidím: 64 1) Snadnou dostupnost nejrůznějších informací na internetu a skutečnost, že internet a další sociální sítě jsou v dnešní době využívány lidmi všech věkových kategorií a různého stupně vzdělanosti. 2) Vzrůstající zájem o alternativní způsoby léčení civilizačních i jiných chorob. Lidé se v současné době stále častěji přiklánějí kpřírodě apřirozenému způsobu života a hledají cesty, jak zlepšit své fyzické a psychické zdraví aniž by museli navštěvovat lékaře a využívat chemických preparátů. 3) Možnost dočíst se o netradičních léčitelských metodách v běžně dostupných periodikách, které se v posledních letech objevily na našem trhu (např. časopisy Meduňka, Regenerace, apod.) 4) Zvýšený zájem o filosofie a cvičení z východu, jako je jóga, taiči, čchi kung apod., které se dají považovat za jakousi alternativu muzikoterapie. Žádné další podněty k diskusi z tohoto výzkumu nevzešly. 65 5.3 Výsledky a diskuse k výzkumné otázce č.3 3) Předpokládám, že osobní zkušenost s muzikoterapií bude mít méně než 25 % recipientů Výzkumná otázka se potvrdila pouze v případě, že výsledky bereme souhrnně ze všech sledovaných souborů. Následující tabulka ukazuje výsledky šetření. Tabulka č. 6 Osobní zkušenost s muzikoterapií Máte vlastní zkušenosti s muzikoterapií? otázka č.11, dotazník A Druh odpovědi Počet odpovědí Celkový počet respondentů Vyjádření v % ANO 16 80 20 % NE 64 Celkový počet odpovědí Vyjádření v % 80 80 % Z této tabulky můžeme vidět, že na kladenou otázku odpověděli všichni dotazovaní. V šestnácti případech byla odpověď kladná. To představuje 20 % recipientů, kteří uvedli, že mají osobní zkušenost s muzikoterapií. Jako vlastní zkušenost je v tomto případě brána přímá účast dotazovaného v procesu aktivní nebo receptivní muzikoterapie. Pokud vezmeme výsledky z každého souboru zvlášť, výzkumný předpoklad se potvrdil pouze u dvou sledovaných souborů, a to u Souboru A a u Souboru D. U Souboru B a Souboru C nebyl tento předpoklad potvrzen. 66 Výsledky jsou zaneseny do grafu. Graf č.4 Osobní zkušenosti s muzikoterapií (y = 20 recipientů v souboru) Máte vlastní zkušenosti s muzikoterapií? 20 15 10 5 0 Počet kladných odpovědí Celkový počet odpovědí Soubor A Soubor B Soubor C Soubor D Tento graf znázorňuje počet kladných odpovědí na třetí výzkumnou otázku v porovnání s celkovým počtem odpovědí v jednotlivých zkoumaných souborech. Nejmenší zkušenosti s muzikoterapií mají recipienti ze Souboru D, kde odpověděl kladně pouze jeden dotázaný, což představuje 5 %. V Souboru A má osobní zkušenost s muzikoterapií 15 % recipientů.Tři studenti s kladnou odpovědí z tohoto souboru studují současně na konzervatoři a také na pedagogické fakultě na katedře hudební výchovy a receptivní muzikoterapie zúčastnili v rámci předmětu hudební psychologie, kterou vyučuje PhDr. Ludmila Peřinová, PhD. Výsledky zjištěné vtěchto souborech také potvrzují výzkumný předpoklad. Počet kladných odpovědí vSouboru BaCpřekročil hranici 25 %. V obou zkoumaných skupinách odpovědělo kladně 6 recipientů. V tomto případě se výzkumný předpoklad nepotvrdil, protože procentuální podíl vyjadřuje hodnota 30 %. Po zobrazení a zhodnocení všech výsledků dotazníku A-Hudba a muzikoterapie ve Vašem životě přecházím k diskusi t