Víra jako základ poznání

Abstract

Teorie personálního poznání Michaela Polányiho (1891-1976) se pokouší vyrovnat s námitkami kritického období filosofie, ve kterém se za ideály vědy stanovuje objektivně nezaujaté a empiricky zakotvené poznání. Důvodem je nastalá nedůvěra vůči subjektivisticky pojatému vlivu tradice a autority významných badatelských předchůdců. Polányi však poukazuje na to, že takové ideály přehlíží významné konstituenty poznání personálního charakteru, bez kterých by poznání nebylo možné. Proto na tyto námitky reaguje snahou o jejich rehabilitaci a jejich uvedení do náležitých souvislostí. Poukazuje na roli personálního úsudku, pomocí něhož dochází k intuitivnímu odhadu plodnosti badatelského projektu v rámci daných kompetencí. Vyzdvihuje roli odbornosti a znalectví, které operují díky zakotvení badatele v tradici vlastního oboru. A v neposlední řadě zdůrazňuje roli intelektuálního zaujetí, které napomáhá kreativnímu a originálnímu způsobu řešení daného problému. Tito konstituenti však podle Polányiho mohou svou roli vykonávat náležitým způsobem, pouze pokud badatel vytvoří úzký kontakt s realitou v rámci aktu, který popisuje jako přebývání či kontemplativní ponoření do problému. Tento kognitivní akt má v posledku celý kognitivní proces chránit před rizikem subjektivizujícího zkreslení. Polányi rovněž dochází k objevu dvou dimenzí poznání. První dimenzi nazývá tacitní (nevýslovnou). Tato dimenze postihuje všechny kognitivní procesy, které se odehrávají mimo patrné fokální vědomí poznávajícího, a přeci zásadním způsobem ovlivňují samotné poznání schopností integrovat v mysli poznávajícího nejen jednotlivé prvky poznání, ale i jejich vzájemné vztahy. Pomáhá tak odhadnout meze a možnosti výzkumu. Druhou dimenzí je fiduciárně naprogramované poznání, které poukazuje na to, že veškeré poznání spočívá na závazku víry vůči realitě poznávaného objektu, vůči personálním schopnostem poznávajícího a vůči badatelské komunitě a zásadám jejího bádání. Ukazuje se tak, že víra není překážkou vědeckého poznání, ale základním předpokladem objevu. To je důvod, proč je Polányiho teorie personálního poznání uvažována také na poli obhajoby relevance náboženské epistemologie. Polányi totiž nečiní rozdíl mezi sekulární a náboženskou epistemologií jako kritici náboženství. Oba typy poznání podle jeho soudu jsou konstituovány stejnými kognitivními schopnosti, které jsou uplatňovány ve stejné realitě. Rozdíl spočívá spíše v odlišné perspektivě a v předmětu zájmu. Tato práce se zaměřuje na vybrané kapitoly náboženské epistemologie, na kterých jsou dobře patrné původní námitky i návrhy jejich obnovného řešení. Jde především o možnosti a limity zkušenostního poznání Boha, roli rozumu a víry a možnosti personálního provedení poznání v rámci náboženské tradice a autority církve.