Kompetence sester při podávání léčivých přípravků na pracovištích intenzivní péče

Abstract

Podávání léčivých přípravků je významnou a velmi komplexní součásti zdravotní péče, na jejímž zajištění se podílí mnozí zdravotničtí pracovníci. Určitým specifikem pracovišť intenzivní péče je nejen rozsáhlá farmakoterapie, ale také podání léčivých přípravků, které mohou přímo a velmi rychle ovlivnit životní funkce. Tato skutečnost pak klade velké nároky na zajištění bezpečné péče. Tradičně se předpokládá, že lékař léčivé přípravky indikuje a sestra na základě jeho podrobné písemné ordinace zajistí aplikaci těchto léčiv. Činnosti, které se k této oblasti zdravotní péče vztahují, je však v současné době mnohem více a jsou také mnohem komplexnější. U sester se předpokládá, že budou plně kompetentní plnit tyto činnosti i očekávanou roli v této oblasti ihned po dokončení kvalifikačního studia, a to i v prostředí specializovaných pracovišť. Navíc se zdá, že formální kompetence sester nejsou, navzdory mnohým normám zákonné i podzákonné povahy, v této oblasti zcela jasně ošetřeny. Ačkoli úzký vztah problematiky podávání léčivých přípravků a kvality poskytované péče je zřejmý, role sestry ani současnou praxi očekávané a požadované nároky na její kompetenci nebyly zatím podrobněji analyzovány. Cílem práce byla analýza kompetencí a role sestry při podávání léčivých přípravků na pracovištích intenzivní péče. Využity byly metody smíšeného výzkumu, přičemž kvantitativní techniky sběru a analýzy dat byla použity pro posouzení rozsahu vzdělávání a znalostí sester v této oblasti, a kvalitativní techniky pro analýzu současné praxe a nároků na kompetence sester v této oblasti. Formální kompetence sester při podávání léčivých přípravků se v České republice neliší v závislosti na dosaženém stupni vzdělání. Rozsah vzdělávání sester během kvalifikačního studia je u studijních programů na vyšších a vysokých školách stejný. Soudobá praxe při podávání léčivých přípravků na pracovištích intenzivní péče je však velmi rozmanitá. Její nároky v určitých ohledech významně přesahují očekávání, která mohou být odvozená od formálně nastavených odborných kompetenci sester při podávání léčivých přípravků. Ačkoli předchozí indikace lékařem, především u léčivých přípravků se systémovým účinkem, je vnímána jako nezbytnost, sestry uváděly zkušenost s jejich podáním za určitých okolností taktéž bez indikace lékaře. Hodnocení stavu pacienta nebo titrace dávky některých léčivých přípravků na základě jejich účinku či např. některých laboratorních hodnot pak bylo popisováno jako poměrně běžná součást komplexní ošetřovatelské péče na tomto typu pracovišť, stejně jako dodržení v některých případech specifických postupů během aplikace. Konkrétní praxe a postupy se na jednotlivých pracovištích lišily, důraz kladený na kvalitu péče v této oblasti byl však zřejmý. Aplikace léčivých přípravků s lokálním účinkem pak za určitých okolností, např. péče o oči, dutinu ústní nebo kůži u pacientů s porušeným vědomím, byla vnímáno spíše jako běžná ošetřovatelské péče, nikoli jako podání léčiva. Rozsah této praxe však bude ještě zapotřebí ověřit kvantitativním šetřením. Znalosti sester v oblasti podávání léčivých přípravků pak byly odlišné v závislosti na konkrétním tématu, ale také rozsahu vzdělání i klinické praxi, včetně předchozí zkušenosti z pracoviště intenzivní péče, přestože formální kompetence se v této oblasti neliší. Vzhledem ke komplexnosti a šíři problematiky podávání léčivých přípravků i neustále se zvyšujících nároků praxe na kompetenci všech zdravotnických pracovníků včetně sester je zapotřebí považovat zásadní revizi formálních kompetencí sester minimálně v této oblasti za nezbytnou. V návaznosti je pak možné řešit rozsah, formu i obsah vzdělávání tak, aby těmto požadavkům odpovídaly.