Růst, genetické a morfologické charakteristiky různých populací okouna říčního (Perca fluviatilis) v intenzivní akvakultuře

Abstract

Zootechnické a behaviorální vlastnosti se můžou významně lišit mezi divokými alopatrickými populacemi okouna říčního. Výběr populací, které vykazují rychlejší růst, nižší kanibalismus a růstovou heterogenitu a specifické behaviorální vlastnosti vhodné pro podmínky akvakultury (nízká míra agresivity, homogenní struktura hejna), je tedy klíčovou podmínkou pro založení chovných hejn a následné šlechtitelské programy. Znalosti o zootechnických a behaviorálních vlastnostech v závislosti na různém geografickém původu a genetické diferenciaci tedy můžou v konečném důsledku pomoci překonat současné problémy a limitace chovu okouna říčního. Interpopulační rozdíly v zootechnických a behaviorálních vlastnostech můžou být způsobeny genetickou diferenciací, fenotypovou plasticitou nebo jejich kombinací. Není však jasné, zda jsou tyto rozdíly mezi populacemi vyvolané geneticky, nebo environmentálními vlivy. Zkoumali jsme proto zootechnické vlastnosti alopatrických populací u larev (po dvou populacích z Finska, Polska a ze Slovenska a jedna z ČR; kapitola II) a juvenilů okouna říčního (po jedné populaci z Polska, ČR a Slovenska; kapitola III) ve stejných standardizovaných podmínkách snižujících efekt environmentálních vlivů. Dále jsme provedli genetické analýzy založené na čtyřech mitochondriálních markerech: cytochromu b, D-loop kontrolní oblasti, 16S rRNA a cytochromoxidáze I (kapitoly II, III). V kapitole IV jsme pozorovali behaviorální rysy larev a juvenilů u třech populací okouna říčního (dvě z Finska a jedna z Francie). Výsledky této práce potvrdily signifikantní rozdíly v zootechnických a behaviorálních vlastnostech mezi testovanými alopatrickými populacemi okouna říčního. Rozdíly v zootechnických parametrech byly pozorovány především u geneticky více diferenciovaných populací (obě z Finska v kapitole II a z Polska v kapitole III). To naznačuje, že pozorované rozdíly v zootechnických vlastnostech mají genetický základ a tudíž jsou potenciálně dědičné. Rychlejší růst severních populací by mohl být částečně připsán behaviorálním interakcím, protože pozorování v kapitole IV prokázalo, že obě populace z Finska projevují méně agresivních interakcí a více homogenní strukturu hejna ve srovnání s populací z Francie. Larvy i juvenilové okouna říčního z geneticky méně nebo nediferencovaných populací (tj. z Polska, Slovenska a ČR v kapitole II a ze Slovenska a ČR v kapitole III) však také vykazovaly rozdíly v některých zootechnických vlastnostech. Tyto variace by mohly být důsledkem odlišného příjmu potravy, zdravotního stavu, environmentálních podmínek před sběrem jiker, transgeneračního účinku a použití konzervativních mitochondriálních markerů, tzn., že genetickou diferenciaci u méně odlišných populací lze dále analyzovat pomocí citlovějších technik (např. mikrosatelity). K posouzení významu těchto faktorů na zootechnické vlastnosti okouna říčního jsou zapotřebí další studie.