Sebereflexivní próza 30. a 40. let v české literatuře

Abstract

Předložená disertační práce se zabývá specifickými řečovými figurami uměleckých textů, které se v literárněhistorické diskuzi ustálily pod pojmem sebereflexivita. V první části práce se její autor pokouší nalézt jak inspirační zdroje této poetiky v širším historicko-kulturním evropském kontextu, tak i její případné souvislosti s modernistickým proudem uvažování a následně hledá iniciační momenty těchto postupů v bohemikálním prostoru. V pojednání také napříč různými literárněvědnými přístupy mapuje základní pojetí zkoumané problematiky na poli české filologie. Po prozkoumání těchto domácích tezí, vytyčení styčných otázek z nich vyplývajících a definování určitých kolizních a limitujících momentů se práce obrací zpět k samotnému termínu sebereflexivity a ohledává zdroje jeho myšlenkové sémantiky v zásadních koncepcích předních evropských filozofů 1. poloviny 20. století - Edmunda Husserla, Jeana-Paula Sartra, Martina Heideggera a Maurice Merleau-Pontyho. Analýza relevantních děl těchto vybraných filozofů dovedla autora k vytvoření jakési myšlenkové mapy, která vykazuje zřejmé motivické paralely se sebereflexivními texty, což dokládají východiska stanovená pro jejich interpretaci. Se záměrem ověřit souvislost a platnost vytyčených východisek vznikly tři případové studie, jež se věnují klíčovým sebereflexivním dílům české prózy 30. a 40. let 20. století - Hře doopravdy Richarda Weinera, Rozhraní Václava Řezáče a Hlavě umělce Milady Součkové.