Význam edukace pro péči o pacienty s implantabilními kardiovertery-defibrilátory s možností dálkového sledování

Abstract

Úvod: Telemedicína v podobě dálkového monitorování pacientů s implantabilními kardiovertery-defibrilátory (ICD) je již součástí rutinní klinické péče, což vyvolávápotřebu zefektivnit edukaci pacientů. Cíl: Cílem práce bylo zjistit, jaká je současná úroveň znalostí pacientů s ICD o možnostech dálkové péče o jejich implantát a zda by absolvování intenzivního edukačního programu mohlo přinést aditivní prospěch. Metodika: Do studie bylo zapojeno 163 pacientů (122 mužů, 41 žen, průměrný věk 64?77 let), kterým byl implantován ICD (17,8 % jednodutinový, 5,5 % dvoudutinovýa 76,7 % biventrikulární) a kteří byli sledováni systémem Home Monitoring? (HM,Biotronik, Německo). Pacienti byli randomizováni buď do kontrolní skupiny s konvenční edukací lékařem, nebo do intervenční skupiny s intenzivní edukací vedenou sestrou za pomocí osobního verbálního poučení společně s užitím písemných materiálů a videa. Edukační sezení probíhala ještě během primární hospitalizace. Pacienti byli následující den po implantaci ICD osloveni s žádostí o vyplnění detailního dotazníku (vstupní), jenž zkoumal rozsah jejich obecných a technických znalostí týkajících se systémudálkového sledování implantátu a také zkoumal rozsah znalostí klinických výhod HM. U obou skupin pacientů byl s odstupem 3 měsíců testován stejný rozsah znalostí za pomocí identického dotazníku. Za pomocí jiného dotazníku byla dále zjišťována spokojenost s poskytnutou edukací a také názor pacientů na doplnění pozice edukační sestry v každodenní klinické praxi. Výsledky: Pacienti bezprostředně po implantaci ICD nemají dostatečné znalosti o typu implantátu, který obdrželi, a ani o výhodách jeho dálkového sledování. Po 3 měsících od edukace celkem 100 % sestrou edukovaných vs. 44 % kontrolních pacientů znalo možnosti sledování svého ICD (p < 0,001). Celkem 88 % edukovaných vs. 59 % needukovaných pacientů bylo schopno definovat pojem ?telemedicína? (p < 0,001) a pacienti také demonstrovali lepší obecné znalosti o dálkové monitoraci (p < 0,001). Technické funkce pacientské jednotky (CardioMessengeru) také znali lépe pacienti edukovaní sestrou než pacienti needukovaní (p < 0,001). Ve skupině sestrou edukovaných pacientů došlo také k navýšení počtu vyjmenovaných klinických výhod dálkového sledování ICD (p < 0,001). Z hlediska spokojenosti s obdrženými informacemi o HM byli edukovaní pacienti spokojenější se všemi formami poskytování informací ve srovnání s kontrolní skupinou (p < 0,001). Edukační video bylo taktéž pacienty hodnoceno pozitivně, průměr hodnocení dosáhl 1,2 ? 0,7 na škále od 1 (nejlepší) do 5 (nejhorší). Velká většina všech pacientů (97 %), nezávisle na typu edukace, by jistě nebo pravděpodobně jistě ocenila, kdyby obdržela kompetentní informace o dálkovém sledování jejich ICD od kvalifikované edukační sestry v rámci rutinní klinické praxe. Závěr: Intenzivní edukace pacientů s ICD v oblasti dálkového sledování vedená sestrou pozitivně přispívá k vyšší míře obecných i technických znalostí v oblasti systému HM a vede ke zvýšení povědomí o klinických výhodách telemedicíny. Pacienti bez specifické edukace nejsou spokojení se současným stavem předávání informací o dálkovém sledování a většina pacientů by preferovala fokusovanou edukaci vedenou kvalifikovanou edukační sestrou jako standardní proces předávání informací během hospitalizace. Doporučením pro praxi by mohlo být zřízení programu intenzivní edukace v oblasti telemedicínské péče o pacienty s ICD vedeného edukační sestrou, tj. dálkové péče o jejich implantát. Takový program by zajistil včasnou a adekvátní informovanost pacientů s ICD i jejich rodin.