Morální odpovědnost a její filosofické a spekulativně-teologické pozadí v díle Hanse Jonase. Kritická analýza a reflexe.
Abstrakt
Cílem práce je systematicky představit, analyzovat a kriticky reflektovat pojetí morální odpovědnosti Hanse Jonase (1903-1993) se zřetelem k jeho axiologické ontologii, antropologii, spekulativní teologii a pojetí moderní techniky při zohlednění nejdůležitějších tematicky relevantních německých sekundárních zdrojů, včetně těch nejnovějších.
První kapitola mapuje relevantní české a slovenské sekundární zdroje, přičemž vyhodnocuje, nakolik Jonasova etika odpovědnosti představovala obecný či aplikovaný přístup, zda byla pouze etikou přežití a jestli lze v této souvislosti označit Jonasovo myšlení za antropocentrické. Druhá kapitola nabízí vhled především do Jonasova etického myšlení v chronologickém kontextu jeho života. Třetí kapitola analyzuje Jonasovu axiologickou ontologii, antropologii, spekulativní teologii a pojetí moderní techniky. Na tomto filosofickém a spekulativně-teologickém pozadí je pak ve čtvrté kapitole kriticky zkoumáno samotné Jonasovo pojetí morální odpovědnosti. Pátá kapitola kriticky reflektuje jak filosofické a spekulativně-teologické pozadí Jonasova pojetí odpovědnosti, tak samotné toto pojetí. V rámci exkursu do aplikované etiky, jenž uzavírá pátou kapitolu i celou práci, je nakonec řešena aktuální etická výzva z oblasti asistované reprodukce, která souvisí s kategorickým příkazem Jonasovy odpovědnosti za budoucí generace.
Hlavní výsledky kritické analýzy a reflexe: Jonasova etika odpovědnosti je doplňující aplikovanou koncepcí, etikou přežití, jejíž normativní axiom přikazuje zachování (perpetualizaci) lidské schopnosti odpovědnosti. Jonasovo myšlení je monisticky antropocentrické. To vyplývá z Jonasova integrálního monismu, v němž je nivelizována diference mezi bohem a světem, duchem a hmotou, skutečností a možností. Tyto monistické konfúze se více či méně promítají rovněž do etických východisek Jonasova pojetí odpovědnosti, zejména do Jonasovy specifické axiologické onto(teo)logie, v níž je nivelizována diference mezi ontologií a axiologií. Hlavní charakteristika samotného Jonasova pojetí odpovědnosti spočívá v konfúzi (identifikaci) objektu odpovědnosti s instancí odpovědnosti - z níž vyplývá na rovině teorie odpovědnosti Jonasův specificky dvojmístný vztah odpovědnosti (subjekt - objekt=instance). Jonas sice v rámci své etiky budoucnosti, aby zdůvodnil odpovědnost za budoucí generace, rozšířil svou specifickou dvojmístnost na trojmístnost, avšak ani jedna ze tří variant Jonasovy trojmístnosti není podle autora této práce plausibilní - byť autor souhlasí s tím, že minimálně trojmístné pojetí odpovědnosti je nutné (instance - subjekt - objekt). Pro diferencovanější analýzu odpovědnosti je nicméně vhodné pětimístné (normativní standard - instance - subjekt - předmět - objekt), s ohledem na možnost řešit některé problémy Jonasovy odpovědnosti za budoucí generace šestimístné pojetí (poslední instance - normativní standard - instance - subjekt - předmět - objekt).