Transformace oběti v Písmu. Teologie oběti.
Abstrakt
Po diachronním porovnání nábožensko-politických systémů tří svébytných oblastí (starého Egypta, Mezopotámie a Syropalestiny) s obsahem víry starého Izraele vyvstalo určující specifikum pro kérygmaticko-teologické výpovědi Tenaku i NZ. Význam krále, kněze, proroka a smysl kultické činnosti i chrámu vychází ve všech zmíněných náboženstvích z pojetí božstva, přičemž jejich náboženské kvantity postrádají (vyjma Izraele) eschatologii. Kérygma o transcendentně imanentním Bohu Hospodinu (Otci Ježíše) je z dostupných pramenů diachronně neodvoditelné. Rovněž nemůže být považováno za pouhý výdobytek náboženské kvality synchronního přeznačování v Písmu. NZ transformuje sz. kult narativně do kérygma o oběti Otce i Syna, která skrze Zmrtvýchvstalého urovnává vztah Boha a jeho ctitele, což bylo překvapivé (neočekávané) též v soudobém židovstvu. Ani Otcové při výkladech Kristovy vědomé, ebedsky zástupné oběti nenavazují na sz. rituální odpuštění.
Na základě zpracovaných podkladů předně badatelského úsilí tzv. Pražské školy a teologů kladoucích důraz na paradigma čtení Písma skrze zmrtvýchvstání (K. Skalický aj.) dospěla tato práce k následující teologické reflexi v otázce soteriologické transformace oběti: Agnus Dei, ukřižováním rituálně poražený, konstituuje nové společenství svou vlastní Paschou, která v NZ i ve víře církve nabývá též futuristní (eschatologický) rozměr. Smysl oběti se zcela uskuteční při ?pití z kalicha? Krista Pána se zmrtvýchvstalými až v souřadnicích Nového stvoření. Eucharistie se skrze bytostné přitakání Zmrtvýchvstalému stává jedinečnou ?kultickou? bohopoctou (chrámovým děním). Též v jádru patristického myšlení (inkluzivní paradigma Kristovy oběti, tj. křesťanova podobnost v poslušnosti k smrti) je oběť pojímána jako překonání odcizení Bohu změnou způsobu života vyvěrající z Kristovy oběti adresované nikoli Bohu, nýbrž lidem jakožto Boží životodárná iniciativa, která obnovuje jejich život a činí je dědici věčného života.