Ekfráze jako modus reprezentace

Abstract

Předkládaná disertační práce se soustředí na realizace tradičního antického žánru ekfráze (specifické formy deskripce vizuálního díla) v moderní literatuře. Jednotlivé interpretační úhly pohledu představuje na vybraných textech české poezie a prózy ? Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera, Jiřího Karáska ze Lvovic, Aloise Jiráska, Jaroslava Durycha, Jaroslava Marii, Františka Langera, Bohumila Hrabala, Miloše Urbana). V metodologickém zaměření se práce ukotvuje především v teorii intermediality a jejím pojmovém aparátu (Werner Wolf, Irina Rajewská), využívá též některé podněty teorie umění či vizuálních studií (např. distinkce gaze ? glance Normana Brysona). Práce nejprve nastiňuje kontext dějin ekfráze jako rétorické kategorie a žánru, dosavadní bádání a vyrovnává se s problémem definice ekfráze jako verbální reprezentace vizuální reprezentace. Dále se zamýšlí nad rozlišováním actual ? notional ekphrases (John Hollander) z hlediska literární vědy a využívá též kategorie piktoriálního modelu (Tamar Yacobiová). V další kapitole se zamýšlí nad rolí pozorovatele v ekfrastických textech, a to jednak z hlediska jeho postavení ve fikčním světě (např. pozorovatel, který je postavou fikčního světa příběhu, ale promítá se zároveň do ?fikčního světa obrazu?), jednak při rozlišování modů popisu a interpretace. Pojmenovává jednotlivé ekfrastické postupy a gesta, například: Jak se může akt vnímání, pozorování vizuální reprezentace propisovat do strukturace její verbální reprezentace. Jak se statický popis dynamizuje rozehráním do události a zapojením do vyprávění, a to nejen do mikrostruktury situace, ale i makrostruktury celku textu. Jaká je role a funkce ekfrastické pasáže v rámci celku textu ? ekfráze nemusí být jen pauzou ve vyprávění, kterou lze snadno eliminovat. A konečně jak může verbální médium svými vlastními prostředky imitovat či simulovat mediálně specifické techniky vlastní jinému uměleckému druhu.