Možnosti zvýšení retence vody a živin v zemědělské krajině na příkladu Třeboňska

Abstract

Předkládaná dizertační je souborem prací na zadané téma ?Možnosti zvýšení retence vody a živin v zemědělské krajině na příkladu Třeboňska?. Dizertační práce je rozdělena do tří zvláštních kapitol, které řeší odpovědi na tři základní otázky: 1. Do jaké míry je možné zvýšit retenci vody v krajině pomocí rybníků? 2. Zemědělskou krajinu opouští velké množství živin i půdních částic, které způsobují eutrofizaci povrchových vod a zanášení vodních nádrží sedimenty. Jaké jsou možnosti zmírnění těchto negativních jevů? 3. Podaří-li se zakomponovat mokřadní a mimoprodukční plochy do zemědělské půdy, jaké jsou možnosti využití rostlinné biomasy z těchto ploch? Rybníky, případně celé jejich soustavy jsou specifickým prvkem české krajiny a v zemědělské krajině plní několik základních funkcí. S ohledem na zaměření předkládané práce jde o funkci akumulační a retenční ? rybníky trvale zachycují vodu odtékající z krajiny a zároveň slouží k dočasnému zadržení vody při významných srážkách. Zemědělství postavené na pěstování původně stepních rostlin nesnášejících dlouhodobé zamokření, předpokládá úpravu vodních poměrů. Přes své nesporné klady je nutné ovšem počítat s vyšší mineralizací organických látek v zemědělské půdě a zvýšený odtok živin z povodí, což může představovat poměrně vysoké ekonomické ztráty nehledě na zhoršení jakosti povrchových vod. Mokřady a malé vodní nádrže (rybníky) by mohly sehrát významnou roli při retenci živin v zemědělském povodí a zabránit tak jejich odtoku z krajiny a potažmo i ČR. V souvislosti s navržením mokřadů jako retenčního prostoru jak pro vodu, tak pro živiny je nutné řešit i nakládání s rostlinnou biomasou. Jedním z mnoha způsobů je energetické využití biomasy pro produkci bioplynu.