Příznaky syndromu vyhoření u pracovníků přímé obslužné péče

Abstract

Tato diplomová práce byla zaměřena na výskyt syndromu vyhoření u pracovníků přímé obslužné péče (PPOP). Míra vyhoření byla stanovena na základě vyplnění Copenhagen Burnout Inventory dotazníku u PPOP respondentů ze šesti pražských domovů pro seniory. Výskyt syndromu vyhoření se u nich pohyboval mezi 3045 %, zatímco tato hodnota byla nižší u zaměstnanců Armády ČR (1832 %), kteří byli použiti jako srovnávací soubor. PPOP respondenti měli významně vyšší míru personálního, pracovního, klientského a celkového vyhoření než armádní zaměstnanci. Dalším cílem bylo ověřit, zda supervize vede ke snížení výskytu příznaků syndromu vyhoření. Výsledky této práce neprokázaly významné zlepšení míry vyhoření v zařízeních péče o seniory, které mají k dispozici supervizi. Při hledání toho, co vede nejčastěji ke změně oboru u pracovníků přímé obslužné péče se syndromem vyhoření, bylo zjištěno, že respondenti s vyšší mírou vyhoření hledají méně stresující práci. Délka praxe měla jen hraniční význam pro závažnost syndromu vyhoření u PPOP, zatímco dosažené vzdělání ani věk respondentů neměly významný vliv na závažnost tohoto syndromu. Závěrem lze konstatovat, že tato práce potvrdila důležitost vztahu respondenta k jeho práci, který byl nepřímo úměrný jeho míře vyhoření. Respondenti hledající méně stresující práci byli více vyhořelí než respondenti, kteří by hledali jiné kvality svého dalšího zaměstnání. Tento významný rozdíl byl nalezený ve všech zkoumaných souborech. Naopak ti, kdo nacházeli naplnění ve své práci, byli méně vyhořelí než respondenti, kdo nepovažovali svou práci za své poslání. Tyto nálezy jsou v souladu s představou, že výrazné pracovní zaujetí představuje určitou ochranu proti pracovnímu vyčerpání a vyhoření.