Kontrastní látky v ultrasonografii

Abstract

Ultrasonografie je dnes nejrozšířenější a nejsnáze dostupná vyšetřovací moderní diagnostická zobrazovací metoda. Patří jí proto místo prvního kroku v diagnostickém vyšetřovacím algoritmu. Ultrazvukové diagnostické metody se začaly vyvíjet počátkem padesátých let 20. století. Ultrazvukové zobrazovací i dopplerovské metody se staly významnou součástí lékařské diagnostiky, kde často nahradily mnohem rizikovější a invazivní metody. Zatímco radiační zátěž u CT vyšetření postihuje především pacienta, v případě angiografie a intervenčních radiologických výkonů se rovněž vztahuje na personál příslušných pracovišť nacházejících se v době výkonu ve vyšetřovně. Přestože jsou ultrasonografické zobrazovací metody bezpečné jak pro pacienta, tak pro vyšetřující personál, neboť během pěti desetiletí používání a vývoje nebyl zaznamenán žádný případ významnějšího poškození pacienta, je rovněž pro diagnostické aplikace ultrazvuku celosvětově doporučován princip ALARA (As Low As Reasonably Achievable), který můžeme označit také jako princip opatrnosti. Aby výtěžnost jednotlivých vyšetření v radiodiagnostice byla co nejvyšší a došlo k vyhovění výše zmíněnému principu a přesnějšímu stanovení diagnostického výsledku, napomáhají nám kontrastní látky. Právě na základě nárůstu radiační zátěže, ať již pacientů, tak i personálu u ostatních moderních zobrazovacích metod, jako je CT a DSA, kde se vyšetřovací metody téměř neobejdou bez použití kontrastních látek, vstupuje do popředí použití kontrastních látek v ultrasonografii, jako metody neužívající rentgenového záření. Výše zmíněná problematika dala vznik této bakalářské práci. Cílem práce je tudíž zjistit, zda výtěžnost vyšetření a stanovení diagnosy za přispění kontrastních látek při ultrasonografii povede k jejich širšímu použití.