Výchova (edukace) v přednemocniční neodkladné péči

Abstract

Tato závěrečná práce se zabývá problematikou edukace pacientů v přednemocniční neodkladné péči. Jelikož je edukace nedílnou součástí zdravotnictví, je tedy nezbytné, aby byla zahrnuta i ve fázi, která jí předchází v podobě práce zdravotnických záchranářů. Teoretická část závěrečné práce se zabývá pedagogikou, jako základem vzdělávání, edukací pacientů v přednemocniční neodkladné péči, autodiagnostikou a sebereflexí zdravotnických záchranářů jako základním článkem pro jejich další sebezdokonalování v edukaci. Důležitou součástí teoretické části je i komunikace, zvláště pak užití komunikace jako prostředku k navázání kontaktu, který je nezbytný k důvěře mezi pacientem a zdravotnickým záchranářem, ale také zásad komunikace s pacienty se specifickými potřebami, jako například s poruchami sluchu, zraku aj. Do závěru teoretické části je zahrnuta etická problematika přednemocniční neodkladné péče. V praktické části jsou prezentovány výsledky získané pomocí kvantitativního výzkumu sestaveného ze dvou výzkumných souborů. Prvním výzkumným souborem byli zdravotničtí záchranáři z výjezdových stanovišť Tábor a České Budějovice, druhým výzkumným souborem byli pacienti ošetření zdravotnickou záchrannou službou z těchto výjezdových stanovišť. Kvantitativní výzkum byl proveden pomocí dotazníků, které obsahovaly pro zdravotnické záchranáře 13 a pro pacienty 12 uzavřených otázek. Dotazy byly položeny tak, aby z nich bylo možno určit, zda zdravotničtí záchranáři edukují pacienty v přednemocniční neodkladné péči a zda je u nich užití edukace podmíněno výškou dosaženého vzdělání. Výzkumem bylo zjištěno, že zdravotničtí záchranáři s vysokoškolským vzděláním využívají edukaci v podstatně vyšší míře, něž zdravotničtí záchranáři s vyšším odborným a středoškolským vzděláním.