Prevence a terapie spasticity u pacientů po cévní mozkové příhodě

Abstract

Spasticita je projevem mnoha neurologických onemocnění například dětské mozkové obrny, traumatického poranění mozku a míchy, roztroušené sklerózy a cévní mozkové příhody. Vznik spasticity není doposud zcela vyjasněn a mnoho definic se ji snaží vysvětlit. Spasticita může prohlubovat disabilitu nemocných i s minimální parézou. Spasticita má rozdílný klinický obraz u různých onemocnění CNS, ale i u různých pacientů se stejnou diagnózou, liší se také v průběhu času u jednoho a toho samého pacienta. Největším problémem v terapii spasticity tak je, že léčba fungující u jednoho pacienta, může zcela selhávat u druhého. Cílem této práce bylo uvést přehled současných možností v terapii spasticity. Terapeutické přístupy ke zmírnění spasticity jsou většinou součástí speciálních kinezioterapeutických metodik, jedná se například o antispastické polohování, volní relaxaci, pasivní pohyby, antispastický placing (Bobath koncept), relaxační techniky (PNF), aplikace dlah, dlouhodobý účinek tepla, ledování a další. Naopak ji prohlubují bolest, dekubity, subluxační postavení nejčastěji ramenního kloubu, psychický stres, močové infekce atd. V teoretické části jsem se zaměřila na řízení svalového tonu, patofyziologii, klinickou symptomatologii, diagnostiku a zejména prevenci a terapii spasticity. V praktické části jsem za pomoci kvalitativního výzkumu zjišťovala účinnost antispastické terapie. Pro sběr dat byla použita anamnéza, pozorování (kineziologický rozbor), kazuistika a sekundární analýza dat. Výzkum byl prováděn u dvou probandů s poškozením mozku na cévním podkladě. Zjišťovala jsem účinnost vybrané terapie u jednotlivých probandů a současně její vhodnou kombinaci. Zaměřila jsem se na oblast horní končetiny. U prvního pacienta se podařilo vhodnou kombinací jednotlivých metod pozitivně ovlivnit spasticitu a aktivní hybnost horní končetiny. U druhého pacienta v chronickém stádiu spasticity se ji podařilo ovlivnit vždy jen krátkodobě a výsledky se výrazně lišily v časovém průběhu. Terapii spasticity musí předcházet důkladná znalost patofyziologických mechanismů, neurofyziologie a především komplexní kineziologický rozbor. Terapeutický přístup by měl být vždy individuální, přiměřeně reagovat na změny klinického obrazu a používat vhodné kombinace terapeutických přístupů. Pokud je terapie spasticity úspěšná pozitivně ovlivní motorický deficit a sníží pacientovu disabilitu.