Etické aspekty rozhodování o resuscitaci pacientů v terminální fázi onemocnění v přednemocniční péči

Abstract

Jednou ze tří kontraindikací k zahájení kardiopulmonální resuscitace je stav, kdy se pacient nachází v terminálním stádiu základního onemocnění. (Bydžovský, 2008) Terminální stav pacientova nevyléčitelného onemocnění stanovuje lékař, nikoliv zdravotnický záchranář nebo jiný zdravotnický pracovník. (Sláma, 2009) Zdravotnický záchranář (...) může (...) zahajovat a provádět kardiopulmonální resuscitaci. (Vyhláška 55/2011 Sb., §17, písm. b) Díky optimisticky přehnané prezentaci neodkladné resuscitace roste i mezi lidmi přesvědčení, že je to jediný správný postup při oběhové zástavě v jakémkoliv stavu. Tím roste i tlak na záchranáře a lékaře v přednemocniční neodkladné péči, který je kladen blízkými a rodinnými příslušníky obětí náhlé oběhové zástavy. Záchranář i lékař reagují tak, že ze strachu před právním napadením rodinou za neposkytnutí adekvátní péče resuscitaci skutečně zahájí i u pacientů v terminálním stadiu onemocnění, ovšem s menším důrazem na frekvenci i hloubku stlačení hrudní kosti, navzdory svým znalostem a svému přesvědčení. Tomuto jevu říkáme ?hollywood resuscitation?. (Sláma, 2009) Cílem této práce je nastínit etickou problematiku resuscitace pacientů v terminální fázi onemocnění vnímanou pracovníky zdravotnické záchranné služby. Výzkumná otázka, kterou se zabývám, zní: ?Jakým způsobem přistupují pracovníci posádek rychlé lékařské a rychlé zdravotnické pomoci k resuscitaci terminálně nemocných pacientů s ohledem na očekávání rodinných příslušníků?? V úvodu práce seznamuji čtenáře s charakteristikou povolání zdravotnického záchranáře, důležitostí neodkladné resuscitace a svým vztahem k tématu. V teoretické části práce vymezuji pojmy jako zdravotnická záchranná služba, neodkladná resuscitace a její indikace a kontraindikace, zdravotnické právo a terminální stav. K získání výsledků jsem použil metodu kvalitativního výzkumného šetření, které jsem prováděl na Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje. Ptal jsem se na deset základních otázek. Výzkumný soubor tvoří dva lékaři, čtyři lékařky a sedm záchranářů. Z rozhovorů vyplývá, že pojem hollywood resuscitation není známý, ale resuscitaci na rozhraní etiky a práva zažili všichni. Čtyři záchranáři hodnotí toto jednání jako neetické, není jim to příjemné. Cítí se do toho být nuceni legislativou. Zbylí tři záchranáři etiku na místě události buď neřeší, nebo převádějí odpovědnost na lékaře jeho přivoláním. Všichni lékaři si pod tímto pojmem představují přesně to, co ve skutečnosti znamená. Většině z nich se zpravidla nestává, že by zahajovali KPR proti svému etickému přesvědčení. Někteří proto, že si s rodinou citlivě promluví, jiní proto, že nejprve řeší pacientovy aktuální obtíže a až posléze pátrají po obecných informacích o něm. Ke zlepšení této situace by přispělo kvalitní poučení rodiny v rámci zařízení, kde je pacient sledován pro svoji základní diagnózu. Dalším řešením by mohly být specifické dokumenty nebo kartičky, na kterých by bylo jasně dáno, že konkrétní člověk již nebude resuscitován. Podle takových specifických dokumentů by pak měly být dány standardy pro postup zdravotnické záchranné služby, aby záchranáři cítili větší právní jistotu. Posledním návrhem řešení je navýšení kompetencí zdravotnickým záchranářům.