Měření osobních dávek pacientů v radioterapii mimo centrální svazek ionizujícího záření pomocí elektronického osobního dozimetru

Abstract

V úvodní části diplomové práce jsem se zaměřila především na historický vznik radioterapie, z čeho vznikla a jak se vyvíjela, protože radioterapie je jeden z nejdůležitějších oborů v medicíně, a to zejména proto, že každý den dochází k ozařování tisíců osob pro různá nádorová i nenádorová onemocnění. Proto jsem se také zaměřila na oblast, kde popisuji ionizující záření. Vzhledem k tomu, že toto záření je nezbytnou součástí při ozařování nádorového onemocnění. S ionizujícím zářením souvisí také radiační ochrana. V této části jsem se zaměřila na historický přehled vzniku radiační ochrany a část jsem věnovala principům a veličinám v této oblasti. Dále jsem vybrala z české legislativy zákony, vyhlášky a nařízení vlády, kde jsou definována různá opatření, která právně ošetřují tuto problematiku. Z radiační ochrany vychází i monitorování pacientů, pracoviště a personálu. To vše je spjato s měřením a vyhodnocením obdržených osobních dávek. Zde se dostávám do oblasti dozimetrie, kdy jsem v práci popsala různé dozimetry, které se v praxi používají. Cílem této diplomové práce je měření osobních dávek pacientů při ozařování hlavy a krku pomocí elektronického osobního dozimetru na radioterapeutickém pracovišti v Nemocnici České Budějovice a. s. Vycházela jsem z hypotézy, zda dávky ozařování, jež dostávají pacienti s nádory hlavy a krku mimo primární svazek záření jsou nezanedbatelné. Ve své práci jsem využila všech dostupných zdrojů, jak zahraniční literatury, tak i české literatury pro teoretickou část. V praktické části jsem využila metodu číselné statistiky, tedy kvantitativní metody. Výzkumná část práce probíhala na radioterapeutickém pracovišti v Nemocnici České Budějovice a. s. Ozařování pacientů s nálezy v oblasti hlavy a krku probíhalo na lineárním urychlovači. Každý pacient měl vyrobenou masku, na kterou se v době ozařování, připnul osobní elektronický dozimetr. Pomocí tohoto dozimetru se následně zjistily obdržené dávky mimo centrální svazek záření. Z naměřených hodnot se poté provádělo vyhodnocení pomocí vzorců. Pacienti, kteří podstoupí onkologickou léčbu, dostávají poměrně vysoké dávky záření, proto se mým hlavním úkolem stalo měření osobních dávkových ekvivalentů na referenčním místě. Při porovnávání procentuálního zastoupení počtu vyšetření s webovým portálem Epidemiologie zhoubných nádorů v České republice bylo zjištěno, že ozařování v oblasti krku je více než ozařování v oblasti hlavy. Celkové hodnoty osobních dávkových ekvivalentů jsou u každého pacienta poměrně vysoké, ale jelikož se jedná o léčebný proces, tak tyto limity nepodléhají limitům ozáření. Při porovnávání ozařovaných oblastí je patrné, že ozařování v oblasti krku má malé hodnoty osobních dávkových ekvivalentů na 1Gy oproti ozařování hlavy.