Informovaný souhlas v nemocnici - teorie a praxe

Abstract

Diplomová práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. V první části je popsán současný stav problematiky informovaného souhlasu v obecných souvislostech a s ním související témata. K získání dat byl použit kvalitativní výzkum, metoda dotazování, technika sběru dat polořízený rozhovor. Výzkumný soubor tvořilo 11 pacientů/ek a dva lékaři. Cílem práce bylo zjistit a popsat rozdíly mezi teorií a praxí informovaného souhlasu v nemocnici a zjistit, je-li patrný nějaký posun v chybách a omylech informovaného souhlasu, které uvádí Haškovcová (2007). Výsledky výzkumu ukázaly, že pojem informovaný souhlas není u dotazovaných pacientů/ek známý. Žádný z dotázaných pacientů/ek neměl od informovaného souhlasu před nástupem do hospitalizace žádná očekávání. V otázce vnímání přínosu informovaného souhlasu z odpovědí respondentů/ek jednoznačně vyplývá, že informovaný souhlas je vnímán především jako právní ochrana lékařů před případnými stížnostmi, popř. žalobami ze strany pacientů při výkonu svého povolání tím, že je pacient seznámen s komplikacemi, které mohou v rámci daného výkonu nastat. Tento přínos je vnímán jak pacienty/kami, tak lékaři. Lékaři vidí jeho přínos také jako ochranu pacienta. Další výhodu vidí dotázaní lékaři v písemném informovaném souhlasu. Šest z dotazovaných pacientů uvedlo, že jim byl předložen zdravotní sestrou/bratrem k podpisu informovaný souhlas bez předchozího náležitého poučení. Dále z odpovědí lékařů vyplývá, že načasování poučení závisí na povaze operace, zda je plánovaná či akutní. Přesto jsem se setkala u některých pacientů/ek s odpovědí, že nebyli/y poučeni/y ani u plánovaného výkonu s dostatečným časovým odstupem od udělení informovaného souhlasu. Nejčastěji uváděnou formou byla kombinace písemného a ústního poučení, tzn., že je pacient poučen ústně s tím, že je mu předáno písemné poučení, které popisuje detailnější popis konkrétního zákroku. V otázce množství podaných informací nebyli jednotní ani dotázaní/é pacienti/ky ani lékaři ? někteří/é upřednostňují podání pouze základních informací, někteří chtějí znát všechny informace. Jeden z dotazovaných lékařů upřednostňoval adekvátní informovaný souhlas a detailní informovaný souhlas viděl spíše jako problematický, druhý lékař upřednostňoval uvedení všech detailů, byť v písemné podobě, a to především z důvodu právní ochrany. Z hlediska kvality poskytovaných informací je z výpovědí pacientů/ek patrné, že je pro ně nejdůležitější skutečnost, že je daný výkon v jejich prospěch a doba hospitalizace. Všichni/y pacienti/ky se shodli/y na skutečnosti, že je velice dobré, že jsou informováni/y o zákroku, který jim bude proveden. V otázce spolurozhodování však již jednotní nebyli ? zde jeden pacient a jedna pacientka uvedli, že si myslí, že by ani náležitě poučený pacient neměl spolurozhodovat o léčbě. Postoj k spolurozhodování pacientů vyjádřil pouze jeden z dotazovaných lékařů, který uvedl, že se snaží pacienta/ku přesvědčit,že jím navrhované řešení je nejoptimálnější. Pro pacienty/ky je již samozřejmostí v případě, že je něco zajímá, kladení otázek lékařům. Dále však z výpovědí vyplynulo, že ne vždy dostanou na svou otázku odpověď, se kterou by byli spokojeni/y. V případě, že pacienti/ky uvedli/y, že nekladou lékařům/kám otázky, byly jako důvody uváděny dostatek informací, nedostatek personálu a pocit z neochoty lékařů. V případě, že pacienti/ky nezískali/y dostatek informací od zdravotnického personálu hledali/y jiné zdroje informací. Tato práce poukazuje na širší psychosociální souvislosti informovaného souhlasu, její výsledky tak mohou sloužit ve vzdělávání pracovníků v pomáhajících profesích.