Syndrom vyhoření v policejní práci, jeho projevy a cesty k jeho překonání

Abstract

Hlavním tématem této práce je problematika syndromu vyhoření v policejní práci. Syndrom vyhoření může postihnout téměř každého, kdo dlouhodobě vykonává stejnou činnost. Tato problematika se dotýká celé řady profesí a nejvíce těch pomáhajících, jejichž cílem je pomáhat ostatním. Takovou profesí může být i povolání policisty. Policistům, zejména těm, kteří přicházejí do kontaktu s občany v okamžicích, kdy nejenom preventivně pomáhají a chrání, ale i v rámci ostrých policejních akcí, dopravních nehod či vyšetřování různého druhu kriminality, hrozí syndrom vyhoření. Jde o to, nakolik si své problémy uvědomují a jsou ochotni o nich mluvit. Cílem práce bylo objasnit míru ohrožení syndromem vyhoření, zjistit, zda jsou policisté schopni odhalit na sobě počátek syndromu vyhoření a které oblasti pracovních činností jsou pro ně nejvíce zatěžující, případně zda jsou ochotni vyhledat odbornou pomoc. Jaké formy má odborná pomoc a nakolik je při práci v policejních složkách účinná. Výzkumný soubor tvořili policisté z obvodních oddělení pořádkových služeb v Českých Budějovicích a Zvíkovském Podhradí. A policejní psycholog. Výzkumné šetření bylo provedeno kvalitativní výzkumnou strategií, metodou dotazování. Sběr dat byl proveden technikou polostrukturovaného rozhovoru a nestrukturovaného rozhovoru a dotazníku Burnout Measure. Z výzkumu vyplynulo velmi zajímavé zjištění, a to, že policisté mají negativní postoj k odborné pomoci v boji proti syndromu vyhoření. Odmítají pomoc policejního psychologa. Pomoc pro ně představuje jejich rodina a přátelé. A nejvíce zatěžující pracovní oblast pro policisty představuje administrativa.