Postoje nevidomých k manželství a rodičovství.

Abstract

Předkládaná bakalářská práce se soustřeďuje na problematiku partnerství a rodičovství nevidomých osob. Konkrétně na to, jaké mají nevidomí postoje k instituci manželství a jak se staví k otázce rodičovství. Nutno podotknout, že tato problematika není v naší společnosti příliš rozebírána a řešena odborníky. Práce je rozdělena na teoretickou a empirickou část, přičemž teoretická část je dále rozdělena do pěti podkapitol. První podkapitola pojednává o rodině jako o celku, řeší, co to rodina vlastně je a jak ji definují různí odborníci. Dále pak rozebírá problematiku rodinných trendů, které jsou v naší societě v současné době velice frekventované. V této podkapitole je rozebírána také měnící se role muže a ženy napříč historií až po současnost. Druhá podkapitola je zaměřena na partnerská soužití, konkrétně na manželství a nesezdanou formu soužití. Třetí podkapitola je věnována problematice partnerského života lidí s těžkým postižením zraku. Ve čtvrté kapitole je probíráno, kdo je to nevidomý člověk, to, jak se toto postižení definuje odborníky, a také je zde nástin etiologie zrakových postižení a možné vnímání postižení v závislosti na tom, kdy postižení vzniklo. Zdali je vrozené, nebo získané až v průběhu života. Pátá a poslední podkapitola teoretické části pojednává o rodičovství nevidomých osob, o vztahu rodiče a vidoucího dítěte a také o specificích péče o dítě. Empirická část má stanoven jeden hlavní cíl a dva cíle vedlejší. Hlavním cílem je zjistit, jaké postoje zaujímají nevidomí lidé k manželství a rodičovství. Prvním vedlejším cílem je pak zjistit, jaké názory mají nevidomí lidé na partnerský život, jestli dávají přednost manželství či jiné existující formě rodinného soužití a které. Druhým vedlejším cílem bylo zjistit, zdali řadí mezi své životní hodnoty také výchovu dětí a jaké jsou jejich důvody. Taktéž byla stanovena jedna výzkumná otázka, která má pomoci odhalit, zda nevidomí lidé vnímají své postižení jako překážku pro založení rodiny a následnou výchovu dětí. Pro výzkumné šetření byla stanovena kvalitativní výzkumná strategie, metoda dotazování a technika polostandardizovaného rozhovoru. Rozhovory byly dělány s pěti komunikačními partnery/partnerkami, kteří byli vybráni účelovým výběrem. Jednalo se o nevidomé lidi, kteří ještě rodinu nezaložili a bylo jim mezi 20 až 30 lety. Rozhovory vždy probíhaly se souhlasem komunikačních partnerů a na předem domluveném a klidném místě. Kvalitativní výzkumné šetření přineslo zajímavé poznatky. Výzkum odhalil, že instituci manželství preferují pouze dva z pěti komunikačních partnerů, jelikož předpokládají, že pouto partnerského vztahu mezi dvěma lidmi bude silnější, a pravděpodobnost ukončení vztahu bude tak menší, jelikož rozvod je složitější proces nežli rozchod dvou nesezdaných lidí. Tito dva komunikační partneři však chtějí před uzavřením sňatku žít nějakou dobu nesezdaně, a vyzkoušet si tak společný život. Zbylí tři komunikační partneři dávají přednost dlouhodobému nesezdanému soužití bez následného uzavření manželství. Argumentují tím, že manželství je vlastně pro šťastný partnerský život nepodstatné. Dále bylo pomocí výzkumu zjištěno, že výchova dětí je velice důležitá pro plnohodnotný život tří z pěti komunikačních partnerů. Pro jednoho z nich je důležité najít si životního partnera a jedna komunikační partnerka uvádí, že otázka výchovy dětí je pro ni zatím otevřená. Velice pozitivním zjištěním je, že své postižení nevnímá jako překážku pro založení rodiny žádný z komunikačních partnerů, a pouze jeden si není stoprocentně jistý, že by se zvládl plnohodnotně postarat o své dítě.