Domácí násilí z pohledu agresora

Abstract

Domácí násilí je komplikovaným a velmi rozšířeným jevem. Přestože se jedná o téma poměrně diskutované, dosud neexistuje jednotná obecně uznávaná definice domácího násilí. Za domácí násilí lze považovat takové násilí, k němuž dochází mezi blízkými osobami v rodině a domácnosti. Jeho formy jsou různorodé, má podobu fyzického, psychického, sexuálního, ekonomického či jiného násilí a nejčastější je jejich kombinace. Typickými znaky domácího násilí je jeho stupňující se intenzita, dlouhodobost a opakovanost, rozdělení rolí a neveřejnost. Tak se postupně stává součástí běžného života v domácnosti a cyklus domácího násilí se postupně zkracuje. Za aktéry domácího násilí jsou považovány osoby ohrožené, osoby násilné a děti, případně další členové domácnosti. Osobami násilnými bývají nejen muži, ale také ženy. V České republice existují programy především na pomoc obětem domácího násilí, ale k této otázce je třeba přistupovat komplexně, neboť se týká fungování celé rodiny. Proto se začínají objevovat terapeutické programy pro násilné osoby, které nezvládají své emoce a svou agresi v domácím prostředí. Díky těmto programům může dojít ke změně jejich chování, případně k udržení rodiny nebo k lepšímu odpoutání se od partnera, což prospívá všem zúčastněným členům. Hlavním cílem této bakalářské práce bylo zmapovat životní dráhy jedinců, kteří se stali agresory v domácím násilí, s akcentem na subjektivně vnímané momenty, které je k tomuto sociálně patologickému chování vedly. Výzkumná otázka práce zněla, zda se objevilo domácí násilí i v primární rodině pachatele. K realizaci práce byla využita kvalitativní výzkumná strategie, data byla shromažďována pomocí polostrukturovaných či volných rozhovorů. Výběrovým souborem byli pachatelé domácího násilí vybraní účelovým výběrem. Výzkumu se účastnilo pět komunikačních partnerů. Data byla sbírána v krizové ambulantní službě SOS centrum Diakonie ČCE - SKP v Praze. Výsledky výzkumu ukázaly, že agresoři domácího násilí většinou nevyrůstali v harmonické primární rodině a jsou v jistém směru nevyrovnanými osobnostmi. Pokud si násilné osoby přiznají sami sobě, že mají problém s ovládáním svých emocí a dobrovolně se rozhodnou pro odbornou pomoc a terapii, je větší šance na odstranění primární příčiny domácího násilí. Bakalářská práce by mohla být přínosem pro sociální pracovníky zabývající se problematikou domácího násilí a může být použita jako studijní materiál pro práci intervenčních center. Podnětem ke zvážení by mohlo být to, zda nesměrovat více terapeutické pomoci směrem k pachatelům domácího násilí, což by druhotně pomohlo i zbývajícím aktérům domácího násilí, především tedy obětem.