Svalové dysbalance u studentů fyzioterapie

Abstract

Svalové dysbalance jsou fenoménem, který poprvé popsal profesor Janda. Některé svaly mají tendenci ke zkracování a jiné naopak k ochabování. V důsledku toho dochází ke vzniku dysbalancí, které mohou negativně ovlivňovat pohybové a celkový stav pohybového aparátu. Predispozičně je vznik svalových dysbalancí předurčen převahou tonických nebo fázických vláken v jednotlivých svalových skupinách. Narušení koordinace mezi svaly může vést ke vzniku funkčních poruch pohybového aparátu. Posturální změny a související funkční poruchy mohou být prohloubeny jak snížením hluboké stabilizace, tak i nevhodnou ergonomií. Jakákoliv změna rovnováhy v pohybovém systému ovlivní tento systém jako celek. Fyzioterapeut problém nerovnováhy mezi svaly často řeší u svých pacientů, ani jemu se však riziko vzniku podobných obtíží nevyhýbá. Fyzická náročnost tohoto povolání vyžaduje správnou ergonomii práce, která rizika snižuje. Výhoda fyzioterapeuta tkví v jeho teoretických a praktických znalostech, které může aplikovat na vlastním těle, vyrovnávat tak rovnováhu mezi svalovými skupinami a tím eliminovat riziko vzniku funkčních poruch a bolestivých stavů. Smyslem této práce bylo zmapovat výskyt svalových dysbalancí u studentů fyzioterapie, u kterých se v budoucnu předpokládá práce ve vystudovaném oboru. Druhým cílem bylo navrhnout opatření, která by pomohla vyhnout případným funkčním poruchám způsobeným svalovými dysbalancemi. Výzkum byl zaměřen na studenty prvního ročníku oboru fyzioterapie na Jihočeské univerzitě. Zúčastnilo se 33 studentek a 4 studenti, celkově tedy 37 osob. Vzhledem k tomu, že práce je zaměřena především na svalové dysbalance, byly vyšetřeny svaly zkrácené a svaly oslabené v souvislosti s kvalitou zapojení do pohybových stereotypů a také hypermobilita. Vzhledem k tomu, že svalové dysbalance a funkční poruchy úzce souvisí s kvalitou stabilizačního systému a s dechem, byl hodnocen i stereotyp dýchání a schopnost aktivace bránice. Palpačním vyšetřením byl zmapován výskyt bolestivých bodů v konkrétních svalech. Cílenými dotazy bylo od studentů zjištěno, zda se u nich pravidelně objevují například bolesti zad, kolen, a tak dále a zda prodělali úraz či operaci pohybové soustavy. Dotazy byly směřovány také na provozování pohybových aktivit, zda se jim studenti věnují pravidelně a jakým sportům konkrétně. Pro celkový pohled na zdatnost studentů byly hodnoceny indexy BMI, WHR a Ruffierův. Téměř u všech studentů byla potvrzena přítomnost některého z typů nerovnováhy. Při hodnocení dysbalancí horní části těla, resp. horního zkříženého syndromu, nebyla dysbalance zjištěna pouze u dvou studentů. U deseti studentů byly naopak přítomny všechny typy dysbalancí a tím potvrzen horní zkřížený syndrom. Při hodnocení dysbalancí dolní části těla, tedy dolního zkříženého syndromu, nebyla nepřítomnost dysbalancí zjištěna ani u jednoho ze studentů. Dolní zkřížený syndrom byl potvrzen u tří studentů. Z hodnocení typu dýchání a bráničního testu vyšlo najevo, že pouze osm studentů dokáže aktivovat bránici a brániční dýchání. Vzhledem k tomu, že u každého studenta byl výskyt některého z typů svalových dysbalancí pozitivní, bylo doporučeno přijmout určitá opatření všem studentům. K těmto opatřením však nelze přistupovat univerzálně, každá kombinace dysbalancí si naopak vyžaduje individuální přístup. Tato práce může posloužit jak odborné veřejnosti, tak i studentům fyzioterapie, popřípadě na ní může být navázáno dalším výzkumem, který by výsledky například porovnal s výskytem dysbalancí u studentů vyššího ročníku fyzioterapie nebo u studentů jiného oboru.