Práva pojištěnce a práva pacienta dle právní úpravy

Abstract

Přestože je v České republice odborná zdravotní péče na vysoké mezinárodní úrovni a lze říci, že je dostupná pro většinu obyvatelstva, rezervy můžeme spatřovat v přístupu poskytovatelů zdravotních služeb k pacientům s ohledem na jejich pacientská práva. Do roku 2011 upravoval v zásadě komplexně oblast poskytování zdravotní péče a práva pacientů zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu. Postupem času se ukázalo, že velká část zákona dostatečně neupravovala potřeby konkrétního pacienta. Snaha zákonodárců uvést práva pacienta co nejvíce do souladu s principy Ústavy, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech a biomedicíně dala vzniknout zákonu č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který zákon o péči a zdraví lidu nahradil. Nové zakotvení práv pacientů poskytuje pacientovi záruku, že v případě jejich nerespektování se může dovolávat jejich naplnění, neboť teprve zákonem definovaná práva je možné účinně vymáhat. Předpokladem k tomu, aby mohl pacient svá práva uplatňovat a vymáhat, je jejich znalost. Cílem mé diplomové práce je stručně shrnout vývoj práv pacientů a jejich pramenů v mezinárodním kontextu a v České republice, blíže popsat některá práva pojištěnce a pacienta, představit oblast ochrany práv pacienta a ověřit znalost vybraných práv mezi pacienty v Jihočeském kraji. Na základě vlastního výzkumu, který probíhal v ambulantních a lůžkových zařízeních v Jihočeském kraji formou dotazníkového šetření, jsem chtěla zjistit, do jaké míry jsou pacienti o svých právech informováni a zda se o ně aktivně zajímají. Zvolila jsem dvě hypotézy. První hypotéza měla ověřit tvrzení, že pacienti ve věkové hranici nad 50 let mají více znalostí o právech pacienta než pacienti ve věkové hranici do 50 let. Z výsledků statistického zkoumání dat vyplývá, že pacienti ve věkové kategorii nad 50 mají skutečně více znalostí než pacienti z druhé věkové kategorie, tudíž hypotéza byla potvrzena. Zda jsou pacienti pasivní při získávání informací o právech pacienta, než aby aktivně vyhledávali zdroje těchto informací, měla potvrdit hypotéza č. 2. Průzkum prokázal, že pacienti jsou aktivní a mají zájem informace o právech pacienta zjišťovat, hypotéza č. 2 se nepotvrdila.

Mým cílem nebylo detailně popsat všechna práva, ale přehledně zpracovat základní pacientská práva a práva pojištěnce, která mohou posloužit k větší informovanosti pacientů, k využití pracovníků ve zdravotnictví nebo pro výuku studentů ZSF JČU.