Literární výpověď psychicky nemocného jako svědectví boje o normalitu (její etický aspekt)

Abstract

Cílem bakalářské práce je popsat dominantní etické aspekty návratu duševně nemocného zpět do běžného života a poukázat tak na důležitost sociální podpory v procesu zotavování se. Za specifikum této práce považuji fakt, že jako zdroj dat nesloužily pouze polostrukturované rozhovory, ale taktéž obsahová analýza knih dvou žen, jež mají osobní zkušenost s psychotickou formou onemocnění. Za účelem efektivního dosažení hlavního výzkumného cíle je práce rozdělena do dvou částí, a to na část teoretickou a část empirickou. Teoretická část je rozsáhlým pojednáním o schizofrenním onemocnění, tak aby se čtenář lépe vžil do prožitků duševně nemocného člověka. Je zde popsána schizofrenie, její možné projevy, sociální dopady, léčba či prognóza. Část věnující se léčbě schizofrenie navíc popisuje u nás nepříliš užívaný typ léčby narativní terapii. Další neméně podstatnou oblastí teoretické části práce je pak pojednání o stigmatu duševního onemocnění a jeho možném potírání aktivitami antistigmatizačního charakteru. Teorie je následně uzavřena nastíněním problematiky normality. Empirická část bakalářské práce se tedy za pomoci kvalitativní strategie snaží dosáhnout stanoveného cíle. Děje se tak prostřednictvím jak analýzy volné transkripce dvou polostrukturovaných rozhovorů, tak skrze obsahovou analýzu dvou knih. Jedná se o knihu Markéty Bednářové Ve stínech za zrcadlem aneb O životě s psychózou a o knihu Homo psychoticus od autorky Markéty Dohnalové. Z výzkumu plyne, že duševně nemocný jedinec se kromě nemoci samotné musí při svém návratu zpět do normálního fungování potýkat také s odmítavým postojem společnosti, která s ním mnohdy jedná diskriminačně. Duševně nemocní lidé mají například problém udržet si práci, popřípadě si ji vůbec najít a takovou, jež odpovídá jejich odborným schopnostem a možnostem. Úspěšnému zotavení také mnohdy paradoxně brání léčba schizofrenie. Nemocní nejsou ochotni užívat medikaci s tlumícími a jinými nežádoucími účinky, což mnohdy bohužel ale vede k relapsu a opětovné hospitalizaci. Další překážkou úspěšného návratu může být také rodina. Je důležité, aby se nemocný vracel do stabilního a bezpečného prostředí, které působí jako ochrana a prevence možného relapsu onemocnění. Často si je nemocný překážkou sám. Sebestigmatizace jde ruku v ruce se ztrátou sebedůvěry, změnou identity a následně ustrnutím v nálepce duševní nemoci. Dojde tedy ke zvnitřnění předsudků, které má společnost ohledně nemocných schizofrenií a nemocný vzdává veškeré snahy o své plnohodnotné zapojení se zpět do společnosti. V boji se stigmatizací, ale především se sebestigmatizací se pak zdá účinné odhalit svou diagnózu a otevřeně o ní hovořit. Tak učinily i Markéta Bednářová a Markéta Dohnalová, které vnímají napsání knihy o boji se svou nemocí za účinnou formu autoterapie a zároveň za jakýsi most k duševnímu zdraví. Tato bakalářská práce by mohla otevřít další zájem o terapii nemocných schizofrenií prostřednictvím psaní svého životního příběhu. Dále jako průvodní materiál ve výuce sociální práce se záměrem přiblížit studentům pojmy stigmatizace duševního onemocnění. A mimo to může probudit další zájem v podpoře sociálních služeb, jež se snaží usnadnit návrat nemocného zpět do společnosti. A konečně tato bakalářská práce může být sama nositelem antistigmatizačního působení.