Počátky hierarchického uspořádání v rané církvi
Abstrakt
Téma služeb a úřadů v církvi vždy přitahovalo pozornost teologů a služebníků církve. Raná církev vykazuje velikou rozmanitost organizačních modelů. Pro zkoumání této problematiky se jeví vhodné soustředit pozornost nejprve na charismatické jevy v rané církvi. V listu Efesanům stojí proroci po boku apoštolů jako ti, kdo spoluutvářeli samotné základy církevního učení. Podle Lukášových Skutků doprovází vkládání rukou zprostředkování Ducha při předávání rozmanitých církevních služeb. V Pavlových listech je mnoho seznamů duchovních darů, z nichž některé se přeměňovaly v trvalé úřady, jako například vedení nebo vyučování. Raní křesťané obzvláště vysoko cenili charisma mučednictví, zejména svých pastýřů. Putující proroci rovněž požívali vysoké úcty. Jejich výroky pronášené v extatických momentech se považovaly za vnuknuté Duchem svatým. Putující misionáři však představovali rovněž potenciální nebezpečí šíření herezí. Vedoucí úlohu v církvi však měli především apoštolové jako představitelé jediného úřadu, ustaveného samotným Pánem. Především Lukáš redukuje počet apoštolů na pouhých Dvanáct, zatímco Pavel se dovolává svého vlastního apoštolátu jako jim rovného. Vedle toho lze nalézt v rané církvi rovněž širší pojetí apoštolátu, totiž jako misie. V židokřesťanském prostředí církev napodobila výkon služby starších, známý ze synagogálního života. V pastorálních epištolách jsou presbyteři jmenováni spolu s biskupy a jáhny jako vedoucí církví. V listech Ignáce z Antiochie z počátku druhého století se již zmiňuje trojstupňová hierarchie, tj. jáhnové, presbyteři a jediný biskup. Tento typ monarchického episkopátu se brzy stal převládajícím v průběhu dalších dějin církve.