Tvorba mnichovského malíře Jana Polacka v kontextu dobové výtvarné produkce v Bavorsku a možný ohlas v českém malířství kolem roku 1500.

Abstract

Již čeští historikové umění předchozího století při výzkumu pozdně středověkého uměleckého materiálu správně rozpoznali, že centrem kulturních vlivů, odkud české výtvarné prostředí přijímalo inspiraci, bylo Bavorsko. Především bývá zdůrazňován význam Norimberku (okruh Hanse Pleydenwurffa, Michaela Wohlgemutha či Albrechta Dürera), podunajských měst (Albrecht Altdorfer, Rueland Frueauf) či Švábska. Díky uvedeným preferencím zůstává výtvarná tvorba v jiných bavorských městech upozaděna.

Uvedené konstatování platí i pro Mnichov, rezidenci hornobavorských vévodů. Role Mnichova jako kulturního a uměleckého střediska je připomínána především v souvislosti s tvorbou malířských dílen v polovině 15. století (Gabriel Angler, anonymní osobnosti, např. Mistr Nesení kříže z worcesterské sbírky, Mistr Velkého Ukřižování ve Frauenkirche). Ač umělecké zakázky z první poloviny 15. století nelze často spojit s tvorbou žádného konkrétní-ho malíře, v české historiografii rezonují jako možný inspirační zdroj intenzivněji než pra-menně doložitelný Jan Polack, nejvýznamnější malířská osobnost působící v Mnichově na přelomu 15. a 16. století. S jistotou je známo, že Polackova dílna vytvořila oltářní retábl pro benediktinský klášter Weihenstephan, jak vyplývá z účetních záznamů. Na základě formální analýzy byl Ernstem Buchnerem, dlouhodobým ředitelem Bayerisches Nationalmusea, Polackově tvorbě připsán rozsáhlý ouvre zakázek. Předkládaná práce se z těchto připsaných prací blíže soustře-dí na retábl pro kostel františkánského kláštera, pro svatopetrský farní kostel a pro kapli Blu-tenburg. Vedle objasnění ikonografie jednotlivých výtvarných programů shrne DP nejdříve názory literatury na rekonstrukci a zaměří se na otázku provenience, včetně vyjádření názorů na aktuální prezentaci. Pro snazší pochopení základních charakteristik Polackovy tvorby a pro naznačení ko-řenů, z nichž mohla vycházet, budou vybrané obrazy z jeho dílny srovnány s malířským vyjá-dřením předchozí (Mistr Velkého Ukřižování ve Frauenkirche) i současné generace (Wohlgemuthův, Katzheimerův okruh,). Stranou nelze ponechat ani poučení grafickou produkcí (Mistr E. S., Martin Schongauer), kterou Polack patrně znal a dokázal s ní svébytně pracovat, jak dokládají analogie v jeho tvorbě.

Cenným příspěvkem a jistou rehabilitací Polackovy tvorby v českém kontextu bude kapitola věnovaná umělecké reprezentaci Černínů z Chudenic a Švihovských z Rýzmberka, kteří udržovali s mnichovským dvorem diplomatické kontakty. Již Jaroslav Pešina upozornil na analogie oltářního retáblu z Chudenic k mnichovské výtvarné produkci, aniž ovšem shledal hlubší inspiraci Polackovou tvorbou. Jiní autoři upozornili na reminiscence Polackovy tvorby v deskách z kostela v Doudlebech.

K dalším anonymním tvůrcům, kteří byli bavorským umění sledovaného období nejví-ce zasaženi, patří Mistr litoměřického oltáře, u něhož je zdůrazňována především znalost Frueaufovy tvorby. Aniž by se autor DP pokoušel zpochybňovat tyto závěry, poukáže, že v novodobé zahraniční historiografii není již význam tzv. podunajských měst tolik reflektován jako v době Pešinova výzkumu. Tvorbu Mistra litoměřického oltáře přinejmenším s Polackovými zakázkami spojuje jeden z nejrozsáhlejších pašijových cyklů (litoměřický ol-tář), vykazující několik společných formálních i ikonografických znaků.