Podpora adaptace pacienta s amputací dolní končetiny

Abstract

V současné době se zvyšuje počet pacientů s diabetem mellitem. Jednou z komplikací tohoto onemocnění je tzv. diabetická noha a s ní spojená léčba amputací. Je zřejmé, že amputace, neboli snesení koncové části končetiny, zasáhne pacienta nejen po fyzické stránce, ale také po stránce psychické, sociální a spirituální. Je proto nezbytné, aby každá sestra uměla zvolit vhodné komunikační techniky s těmito pacienty a poskytla jim dostatečnou pomoc při adaptaci na novou životní roli. Touto problematikou se zabývala také Callista Royová a vytvořila stejnojmenný model, jež lze využít u pacientů adaptujících se na nově vzniklou situaci, kterou bezesporu amputace dolní končetiny je.

V práci byly stanoveny tři cíle. Prvním z nich bylo zjistit, jaké problémy shledávají pacienti po amputaci dolní končetiny v jednotlivých adaptačních modech dle C. Royové. Dále jsme se zaměřili na to, jaké intervence sestry využívají při podpoře adaptace v jednotlivých adaptačních modech u těchto pacientů a jak dalece pracují sestry se stimuly v pojetí C. Royové.

K výzkumnému šetření byla použita kvalitativní metoda získávání dat pomocí techniky polostrukturovaných rozhovorů a zúčastněného pozorování u pacientů po amputaci dolní končetiny a dále u sester pracující na standardním oddělení chirurgie. Po nasycení výzkumného vzorku byla získaná data analyzována a zpracována metodou "tužka a papír".

Z šetření vyplynulo, že sestry ve své praxi věnují největší pozornost fyziologickému adaptačnímu modu a také modu vzájemné závislosti. V uspokojení základních fyziologických potřeb nejvíce zmiňovaly dopomoc v sebeobslužných činnostech, dále v oblasti vylučování a také velmi často intervence přispívající k tlumení bolesti. V adaptačním modu sebekoncepce a identifikace ve skupině sestry využívají při podpoře adaptace pacienta nejčastěji vhodnou komunikaci a poskytnutí dostatku informací. V oblasti adaptačního modu rolové funkce můžeme říci, že sestry tyto informace zjišťují, avšak nebyla vyhodnocena žádná činnost, kterou by sestry tento modus podporovaly.

Narozdíl od sester, které věnují největší pozornost převážně v uspokojování fyziologického adaptačního modu a s ním spojeném modu vzájemné závislosti, pacienti shledávají nedostatek ve všech čtyřech adaptačních modech. V oblasti fyziologického adaptačního modu pacienti nejvíce zdůrazňovali problémy s pohybem projevující se deficitem sebepéče. V oblasti sebekoncepce a identifikace ve skupině uváděli pocity bezmoci a méněcennosti. Téměř všichni pacienti shledávají problém v závislosti na ošetřovatelském personálu a také nemožnosti plnit dříve vykonávané role.

Nejčastější stimuly působící na pacienta s amputací dolní končetiny jsou prožívaná bolest, kterou sestry tlumí pomocí podání vhodného analgetika dle ordinace lékaře, dále velmi často uváděný přístup personálu a sociální interakce z důvodu absence rodinných příslušníků. Z šetření vyplynulo, že sestry zaujímají k pacientovi důstojný způsob chování a také respektují příchozí návštěvy pacientů.

Informace získané ve výzkumném šetření mohou sloužit jako podklad pro semináře o této problematice a následně vést ke zkvalitnění ošetřovatelské péče o pacienty s amputací dolní končetiny.