Abjektivní aspekty básnické řeči Jiřího Ortena a Kamila Bednáře
Abstrakt
Předkládaná esej se zabývá básnickými diskurzy Jiřího Ortena a Kamila Bednáře okolo přelomu 30. a 40. let 20. století, kdy se skupina mladých literátů, k níž se oba řadili, těšila veřejné pozornosti – zejména v souvislosti s diskuzí o nastupující básnické generaci. Umělecké texty obou básníků vykazují řadu podobností, ale na druhé straně také nemálo odlišností. Rétorická analýza a interpretace inspirované koncepcí abjektu, resp. abjekce Julie Kristevy, která vychází z předpokladu nestabilnosti lidského subjektu a jeho nutnosti neustálého znovubudování, poukazuje na jeden z klíčových rozdílů mezi zmiňovanými autory. Básnický subjekt obou často odstraňuje bariéru mezi vnějším světem a sebou samým, čímž splývá se svým okolím. Pouze u Ortena je však tento pohyb vedoucí k zániku subjektu vyvažován protichůdným, sebezáchovným gestem odvrhnutí, vytěsnění či vymezení se; Bednář totiž považuje určitou desubjektivizaci v procesu básnění za žádoucí podmínku autenticity umělecké tvorby.