Podoby motivu destrukce: Herrmann - Zeyer - Kvapil
Abstrakt
Práce porovnává ztvárnění motivického celku destrukce lidské existence u třech děl konce devatenáctého století. Předmětem analýzy jsou díla U snědeného krámu (Ignát Herrmann), Dům U tonoucí hvězdy (Julius Zeyer) a Princezna Pampeliška (Jaroslav Kvapil). Nejedná se primárně o specifickou analýzu poetiky, ale o postižení základních obrysů a mechanismů zobrazovaného světa. Pozornost je upřena zejména na typologii klíčových postav, způsob a roli vykreslení prostředí a úlohu času v destrukci literárních postav. Je zde upozorněno i na důležitost symbolů, které jsou propojeny s hlavními postavami podléhajícími rozpadu, či na úlohu vypravěče ovlivňujícího svou pozicí zobrazení destrukce. Práce se však zaměřuje i na specifičnost motivu destrukce, jež se projevuje zejména v míře zobrazení vnitřní či vnější podstaty literárních postav. Problematika je nahlédnuta z nejrůznějších perspektiv, jejichž různorodost se projevuje i v samostatném odborném uchopení jednotlivých dílčích analýz. Těmito odlišnými perspektivami by se mělo docílit objektivnějšího a přesnějšího zachycení podob destrukce, jež se projevují zejména prostřednictvím různých diskursů. Výsledkem práce by měla být i odpověď na otázku, v jaké míře je analogický motivický celek spoluurčen náležitostí textu k různým diskursům (realismus, parnasismus, impresionismus), jež motiv destrukce podrobují v devadesátých letech devatenáctého století tlaku ryze odlišných norem.