Mladá poezie devadesátých let 20. století

Abstract

Předkládaná práce je zaměřena na básnickou tvorbu mladých debutantů, kteří vstoupili do literární komunikace v devadesátých letech 20. století, tedy autorů nezatížených zkušeností s kulturní politikou uplatňovanou před listopadem 1989. Jejich tvorba se rodila ve spletitém kontextu posttotalitní kulturní situace, v níž se setkávaly velmi rozdílné tradice, které byly v předchozích desetiletích vyloučeny z veřejné komunikace. Paralelně s tímto procesem se rodila mladá poezie devadesátých let, na jejímž charakteru se nemohl nepodepsat onen dobový zájem o vše minulé a donedávna zakázané. V první kapitole věnujeme pozornost dobové literárněkritické recepci mladé poezie v devadesátých letech. Analyzujeme jazyk, hodnotové rámce, kritéria a očekávání, které uplatňovala soudobá literární kritika na mladou poezii. Klíčovou byla otázka po tradici, na níž by měla ve změněných a demokratizovaných kulturních a společenských podmínkách nová poezie navazovat. Očekávání literární obce byla orientována spíše směrem k minulosti, tedy k navázání na některou z hodnotných a po dlouhé době opět neproskribovaných tradic, než k neoavantgardnímu hledání nových výrazových rejstříků. Následující tři kapitoly sledují trojici výrazných linií v rámci mladé poezie devadesátých let: linii poezie spirituální, věcné a imaginativní. Analytické a interpretační sondy do tří zmíněných linií propojuje společné hledisko - sledování lyrického subjektu a podob jeho stylizace. Toto metodologické východisko se opírá o Červenkovu teorii lyrického subjektu, jíž je věnována samostatná teoreticky zaměřená kapitola v úvodní části práce. Soustředění pozornosti k lyrickému subjektu umožnilo sestavit typologii podob lyrického subjektu a vysledovat obecnější tendence, charakteristické pro subjektivitu v mladé poezii devadesátých let. Zmiňované tři tradiční lyrické mody a výrazové rejstříky sice mladá poezie devadesátých let ochotně přijímala, ale postupně z nich odstranila jakékoli programní a ideologické akcenty. Tradiční lyrické mody v posttotalitní a postmoderní situaci přestávají být součástí velkých příběhů. Jejich původní metanarativní charakter je eliminován. Ze spirituální poezie se vytrácí explicitní konfesijnost, imaginativní lyrika se zbavuje surrealistické revolučnosti a psychologismu, poezie věcnosti postrádá patos nutné vývojové změny, s níž tento lyrický mod aplikovala Skupina 42. V poezii devadesátých let tedy tradice nejsou rozvíjeny ve své původní podobě, ale selektivně používány s ohledem na aktuální stav kultury a myšlení.