Vývoj sourozeneckého vztahu ovlivněného tělesným postižením

Abstract

Rodina je základní jednotkou pro růst dítěte v jakémkoliv směru. Předpokladem pro optimální vývoj je pocit bezpečí, lásky a stálost rodinného prostředí. Dítě má úzký vztah, jak ke svým rodičům, tak ke svému sourozenci. Sourozenec nabízí citovou oporu, sdílení úspěchu i zklamání, udržení tajemství před rodiči nebo se může stát zdrojem pro učení sociálním rolím. Na druhé straně mohou vznikat různé konflikty a nedorozumění. Mezi sourozenci se může také objevit žárlivost a rivalita. Každý sourozenecký vztah je svým způsobem specifický. Pokud má jeden ze sourozenců tělesné postižení, tak i přes tuto odlišnost se mezi nimi může vytvořit pevné pouto. První kapitola teoretické části se zabývá sourozeneckou konstelací a jejími jednotlivými charakteristikami pořadí narození. Druhá kapitola se snaží naznačit, co vše sourozeneckou konstelaci ovlivní. Ve třetí kapitole se rozebírá vztah mezi sourozenci, kteří tvoří vlastní subsystém rodiny. Musí se dělit o pozornost svých rodičů. Zdravotní postižení se definuje ve čtvrté kapitole této práce a dále pokračuje tělesným postižením. Zvláštní pozornost je věnována dětské mozkové obrně a přidruženým postižením. Praktická část si klade za cíl, zjistit, jak se vyvíjí vztah mezi zdravým sourozencem a sourozencem s tělesným postižením. Dílčími cíli práce je zjistit, zda ve vztahu hraje roli sourozenecká konstelace a jaké jsou kladeny nároky od rodičů na zdravého sourozence. Pro realizaci praktické části bakalářské práce byl zvolen kvalitativní výzkum. Sběr informací od respondentů byl prováděn metodou dotazování. Zvolenou technikou se stal polostrukturovaný rozhovor. Výzkumné šetření probíhalo od dubna do července 2013. Vybraný soubor byl tvořen třemi skupinami respondentů. V první skupině byli intaktní sourozenci, druhou skupinu tvořili sourozenci s tělesným postižením, kteří jsou v sourozeneckém vztahu s první skupinou respondentů a ve třetí skupině byli rodiče těchto sourozenců. Rozhovor s druhou skupinou nebyl ve všech případech možný z důvodu hloubky mentálního postižení. Výzkum naznačil, že informování o postižení sourozence je jedním z důležitých faktorů pro vývoj vztahu. Jejich budoucí vztah se odvíjí od reakce zdravého sourozence na informaci o tělesném postižení sourozence. Rizikovým obdobím pro vývoj sourozeneckého vztahu bylo dospívání. V dospělosti se tento vztah opět stabilizoval. Předpokladem pro vývoj vztahu ovlivněného tělesným postižením, bylo společné trávení volného času. V dětství tohoto času bylo podstatně více než nyní v dospělosti. Výzkum prokázal vliv sourozenecké konstelace. Výměna rolí se sourozencem s postižením, kdy se mladší zdravý sourozenec stává prvorozeným místo sourozence s těžkým postižením. Zvýšené nároky na zdravého sourozence jsou v úspěšnosti a naplnění představ rodičů, které nemohli být naplněny u dítěte s postižením. Zdraví sourozenci akceptovali zvýšenou péči rodičů o jejich sourozence s tělesným postižením, přesto se v několika případech objevila žárlivost zdravého dítěte na dítě s postižením. Tato bakalářská práce by mohla být vhodným informačním zdrojem pro rodiny s dítětem s tělesným postižením. Dále by mohla posloužit pro pracovníky v pomáhajících profesích.