Užití teorie deficitu sebepéče klienta CMP
Abstrakt
Teoretická východiska
Cévní mozková příhoda patří mezi cévní onemocnění mozku, které u téměř poloviny pacientů způsobuje různě závažnou invaliditu a poruchu soběstačnosti. Ošetřovatelství se zaměřuje na respektování individuality každého jedince, na podporu, navracení a upevňování zdraví, podporuje soběstačnost a vyhledává potřeby nemocného. Koncepční model D. E. Oremové předpokládá, že člověk má schopnost sám o sebe pečovat. Pokud jen částečně, nebo vůbec není schopen sebepéče, pak je nutné tento deficit zajistit ošetřovatelskou péčí.
Cíle práce
Prvním cílem bylo zjistit možnosti nápravy deficitu sebepéče u pacientů po cévní mozkové příhodě. Druhým cílem bylo zjistit, zda prostředí, ve kterém pacient žije, má vliv na rozvoj sebepéče.
Výzkumné otázky
V1: Je domácí prostředí stimulem k rychlejšímu návratu sebepéče pacientů
po cévní mozkové příhodě?
V2: Vnímá respondent problematiku svého postižení stejně jako jeho okolí?
V3: Je pro pacienta přínosnější vykonávání sebepéče s deficitem, nebo perfektní provedení činnosti jeho okolím?
V4: Vnímá pacient následnou léčbu (rehabilitace, ergoterapie) jako rychlejší způsob
návratu sebepéče?
Metodika
Výzkumná část diplomové práce byla realizována kvalitativním šetřením,
které bylo prováděno individuálním polostrukturovaným rozhovorem ve dvou skupinách respondentů, jednu skupinu tvořili pacienti po cévní mozkové příhodě
a druhou skupinu pečující osoby. Bylo osloveno 8 pacientů respondentů, 4 mužského pohlaví a 4 ženského pohlaví, a výzkum probíhal ve třech setkáních vždy v časovém rozmezí čtyř až šesti týdnů. Získané informace byly zpracovány metodou otevřeného
kódování, analytickou indukcí a zpracovány technikou vyložení karet a narativní analýzou.
Výsledky
Pomocí dat získaných z rozhovorů od respondentů bylo možné odpovědět
na výzkumné otázky. První výzkumná otázka zjišťovala, zda domácí prostředí stimuluje pacienta po cévní mozkové příhodě k rychlejšímu návratu sebeobsluhy. Z rozhovorů
a z objektivního hodnocení výsledků testů bylo zjištěno, že domácí prostředí zlepšilo celkový stav a návrat sebepéče byl rychlejší. Ačkoli následná péče poskytovala dostatek ošetřovatelské a rehabilitační péče, pro pacienty byla velice důležitá i psychická stimulace, kterou poskytovalo právě domácí prostředí. Druhá výzkumná otázka byla zaměřena na to, zda respondent vnímá své postižení stejně jako ho vnímá jeho okolí.
Z rozhovorů vyplynulo, že většinou pacient vnímal svůj zdravotní stav a následné postižení lépe než jeho okolí. Třetí výzkumná otázka zjišťovala, zda je pro pacienta přínosnější vykonávat sebepéči s deficitem, nebo zda je přínosnější perfektní provedení činností jeho okolím. Z výsledků rozhovorů vyplynulo, že přínosnější byl nácvik sebeobslužných činností s chybami, které podporovaly zkoušení, a tím opakování
a upevňování činností. Většina respondentů dokonce pomoc okolí odmítala. Čtvrtá výzkumná otázka byla zaměřena na postoj pacienta k následné léčbě, rehabilitaci, ergoterapii jako ke způsobu rychlejšího návratu sebepéče. Z rozhovorů vyplynulo,
že respondenti si neuvědomovali význam následné péče, protože ji považovali
za běžnou součást léčby. Přesto pro ně zvýšená fyzioterapie znamenala rychlejší úpravu soběstačnosti.
Závěr
V diplomové práci je zpracován časový vývoj soběstačnosti pacientů po cévní mozkové příhodě a také postoje pečujících osob. Výsledky jsou zpracovány
do myšlenkové mapy, kterou je možné použít k podpoře sebepéče pacientů po cévní mozkové příhodě ošetřovatelským personálem, nebo i laickými pečovateli při domácím ošetřování.