Užití extrakorporální membránové oxygenace - náročné metody k překlenutí kritické fáze kardiopulmonálního selhání

Abstract

Extrakorporální membránová oxygenace (dále jen ECMO) je náročná metoda, která se používá u kriticky nemocných pacientů a jejíž používání vyvolává řadu kontroverzí, například: Kam až lze v intenzivní péči zajít? Je správné pacienta dále trápit? Kdy odpojit infaustního pacienta? Avšak těmito otázkami se tato bakalářská práce nezaobírá. Teoretická část práce se zabývá tím, co vlastně ECMO je, jak ho lze rozdělit, jak funguje a jaké jsou indikace a kontraindikace. Dále se věnuje vývoji ECMO, okruhu ECMO, ošetřovatelské péči a všemu, co k ní patří, včetně kompetencí zdravotních sester, monitorace a antikoagulace. Práce je zaměřena také na komplikace, které se v souvislosti s ECMO mohou vyskytnout a na způsob jakým probíhá weaning a následné odpojení pacienta od ECMO. Výzkumná část byla zpracována pomocí kvalitativní metody - formou polostrukturovaných rozhovorů, které jsem následně rozdělil do 8 kategorií. Výzkumný soubor tvořilo 7 respondentů, 3 ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a 4 z Nemocnice České Budějovice a.s. Cílem mého výzkumu bylo zjistit kvalitu života po užití ECMO u kriticky nemocného pacienta. Na základě tohoto cíle jsem si stanovil dvě výzkumné otázky. První výzkumná otázka zní: "Jak časté je užívání ECMO u kriticky nemocných pacientů?". Druhá výzkumná otázka zní: "Jaká je úspěšnost návratu pacientů do rodin?" Výzkum ukázal, že přesnou kvalitu života tímto způsobem zjistit nelze. Je možné pouze obecně říci, že kvalita života pacienta po odpojení od ECMO je závislá na míře zotavení poškozených orgánů (srdce a/nebo plíce). Čím bude vyšší míra zotavení poškozených orgánů, tím bude vyšší i kvalita života pacienta. To ovšem záleží na mnoha faktorech, které jsou v této bakalářské práci dále zmíněny.