Raci a sucho – porovnání přežívání a norování původních a nepůvodních druhů
Abstrakt
Sladkovodní organismy jsou ohrožovány celou řadou negativních faktorů. Jedním ze zjevně nejhorších je pak ztráta jejich životního prostředí – vody samotné, což můžeme pozorovat například v obdobích dlouhodobého sucha. Frekvence i intenzita extrémních projevů počasí se zjevně zvyšují. Při vyschnutí lokality je pro vodní živočichy jednou z mála možností zahrabání se do dna (hyporeálu) a to až na úroveň spodní vody nebo alespoň do dostatečně vlhkého substrátu. Tento článek odkazuje na studii, která hodnotili schopnost tří původních a pěti nepůvodních druhů raků přežít v podmínkách týdenního simulovaného sucha (raci byli umístěni do experimentálních arén obsahujících pouze pro hrabání vhodný substrát). Původní druhy raků (rak říční, rak bahenní a rak kamenáč) trpěli zvýšenou mírou mortality. Přežití nepůvodních druhů bylo značně vyšší, přičemž všichni jedinci australského druhu Cherax destructor a raka červeného přežili. Původní druhy a rak signální nevykazovali žádnou tendenci k norování. Rak mramorovaný a rak červený vytvářeli větší a hlubší nory než rak pruhovaný a C. destructor. Ve světle probíhajících i předpovídaných výkyvů počasí se jeví schopnost vodních organismů zahrabávat se do dna vysychajících vodních toků a nádrží jako důležitý faktor určující jejich šance na přežití.