Centrum pro neslyšící matky při Ústavu péče o matku a dítě
Abstrakt
V České republice je přibližně 0,5 milionu neslyšících a nedoslýchavých občanů, 7600 osob je zcela hluchých. Ročně u nás porodí přibližně 100 neslyšících maminek. Málokdo z nás, slyšících, si uvědomuje, jak komplikovaný a omezený přístup má neslyšící maminka k informacím, o to víc by měl být kladen důraz na určitá specifika v komunikaci, aby se i neslyšící mamince dostávaly plnohodnotné informace a ne pouze útržky, aby i neslyšící ženy mohly projít touto důležitou etapou jejich života se srovnatelnými podmínkami a vytvořily si tak základ pro plnohodnotné rodičovství. Cílem práce bylo popsat činnost Centra pro neslyšící matky při Ústavu péče o matku a dítě, komplexní péči o neslyšící klientky, způsoby komunikace zdravotnického personálu s neslyšícími klientkami. Dále byla práce zaměřena na zájem zdravotnického personálu o výuku znakového jazyka a možnosti vzdělávání v dané problematice. V práci jsem se dále zaměřila na popis subjektivních pocitů neslyšících maminek, které porodily v daném zdravotnickém zařízení.
Práce je rozdělena do dvou částí a to na část teoretickou a část praktickou. V teoretické
části se zabývám stručně dělením sluchových vad, komunikací z obecného hlediska, formami komunikace neslyšících včetně komunikačních systémů, zásadami komunikace s neslyšícími.
V praktické části jsou využity metody a techniky kvalitativního výzkumu. Jako techniku terénního sběru dat jsem použila metodu dotazování a technikou je polořízený rozhovor se zdravotnickými pracovníky ( lékaři a porodními asistentkami) a s neslyšícími maminkami, které v daném zdravotnickém zařízení porodily v době od vzniku Centra do konce roku 2008.
Výsledky kvalitativního výzkumu, které tato práce přináší :
1)Zdravotnický personál je ze strany zaměstnavatele málo motivován účastí na kurzech znakového jazyka.
2)Zdravotničtí pracovníci se domnívají, že každý neslyšící umí odezírat.
3)Podle neslyšících klientek, které porodily v ÚPMD v posledních dvou letech je přístup zdravotnického personálu stejný jako v jiných zdravotnických zařízeních.
4) Zdravotnický personál nerozlišuje druh sluchového vady u neslyšících klientek a tím pádem volí nevhodnou komunikaci.
Přínosem této práce by mělo být to, že by zjištěné nedostatky mohly být použity pro návrh zkvalitnění péče pro neslyšící nejen v tomto zdravotnickém zařízení.