Pěstounská péče na přechodnou dobu - fenomén současné náhradní rodinné péče
Abstrakt
Pěstounská péče na přechodnou dobu je poměrně novým institutem v oblasti náhradní rodinné péče. Ačkoli v zákoně ji bylo možné nalézt už v roce 2006, ve větší míře začala být využívána až téměř o sedm let později. Teprve tehdy byly pro její výkon legislativně upraveny konkrétní podmínky. Účelem této formy náhradní rodinné péče je předcházení umisťování dětí do ústavní výchovy.
Na profesionální pěstounskou péči je možné nahlížet z různých úhlů pohledu a tím pádem ji rozdílně hodnotit. Zcela jistě má svá pozitiva i negativa či možná úskalí. Je nesporné, že dobře fungující rodina je pro výchovu dítěte a péči o ně tím nejvhodnějším prostředím. Navazování citové vazby je jedním z několika nejdiskutovanějších faktorů důležitých pro vývoj dětí svěřených do pěstounské péče na přechodnou dobu. Odborníci i laici hledají odpověď na otázku, zda je či není v zájmu dítěte citově přilnout k osobám, u nichž nemůže trvale zůstat, pro které děti je vlastně profesionální pěstounská péče vhodná, zda jsou děti žijící krátkodobě v pěstounské péči méně ohroženy citovou deprivací než děti umisťované do ústavní péče či zda je zákonem stanovená délka této formy pěstounské péče dostatečná. Další otazníky se týkají úrovně lékařské péče poskytované novorozencům v profesionální pěstounské rodině a míry rizika ohrožení vznikem traumat a stigmatizujících prožitků oproti dětem žijícím v ústavní výchově.
Cílem této práce je zmapovat a zhodnotit dosavadní zkušenosti s pěstounskou péčí na přechodnou dobu a pokusit se přiblížit na základě zjištěných skutečností, co tato forma náhradní rodinné péče dětem přináší.
Za účelem dosažení stanoveného cíle byla zvolena strategie kvalitativního výzkumu, metoda dotazování, technika polořízeného rozhovoru a technika sekundární analýzy dokumentů.
Ze zjištěných výsledků vyplývá, že nejčastějšími důvody pro svěření dětí do této formy pěstounské péče je bezprostředně následující realizace osvojení dítěte, tzn. že dosud je využívána zejména pro novorozené děti určené k adopci. V menší míře se vyskytují důvody jiné, resp. minimálně jsou do profesionálních pěstounských rodin umisťovány děti starší. S ohledem na tyto skutečnosti se ukazuje, že je nutné hodnotit pěstounskou péči na přechodnou dobu podle věkové kategorie dětí do ní svěřených. Pozitivem se bezesporu ve všech případech jeví individuální přístup k dítěti, který minimalizuje citovou deprivaci a vznik traumat, rozvoj prvků vazebného chování a dostatek podnětů ovlivňujících vývoj dítěte. V případě starších dětí jsou to zkušenosti se životem v dobře fungující rodině a pozitivní výchovné působení. Vytvoření citové vazby mezi dítětem a pěstounem a následně její ztráta způsobená odchodem dítěte z rodiny je rizikovější u dětí starších než u novorozenců a batolat. Požadavek nenavázání citové vazby mezi dítětem a pěstounem se ukázal jako zcela nereálný. Za nevýhodu profesionální pěstounské péče lze zejména z pohledu pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí pokládat v některých případech absenci stálého lékařského dohledu. Děti určené pro adopci jsou často děti z nesledovaných těhotenství či děti rizikových rodičů, to znamená děti s neznámou anamnézou, jejichž vývoj může být z těchto důvodů rizikový, a tudíž vyžaduje v prvních týdnech života odbornou lékařskou péči.
Výsledky výzkumu také poukázaly na pozitivní motivaci pěstounů k výkonu profesionální pěstounské péče, na nesporné obohacení, které tato činnost přináší celým jejich rodinám, a na uspokojení vyplývající ze smysluplnosti práce, kterou dělají.
Autorka práce je přesvědčena, že institut pěstounské péče na přechodnou dobu je bezpochyby pro určitou kategorii dětí velice přínosný. Je nutné zodpovědně rozlišovat, které dítě do této formy pěstounské péče umístit, a pro které není vhodná. Za stěžejní pokládá výběr pěstounů, na jejichž osobnostech je založen průběh pěstounské péče a následný přechod dítěte do péče další.
Výsledky předložené práce mohou přispět k vytvoření uceleněj