Poetika prostoru v Durychově Boží duze a Körnerově Adelheid

Abstract

Bakalářská práce se zabývá poetikou prostoru v Boží duze a v Adelheid. Obě dvě díla jsou výjimečná v kontrastu předchozích děl a dobového kontextu. Zejména Boží duha, která vznikla v první polovině 50. let, ostře kontrastuje s dříve napsanými díly. Boží duha i Adelheid se věnují problematice odsunu Němců z pohraničí. Problematikou odsunu se zabýval již těsně po válce román Dům na zeleném svahu Anny Sedlmayerové. Úloha Němců je zobrazována negativně, ale vedle kolonizačního nadšení se objevuje i náznak projevení lítosti. V Zemi dokořán Bohumila Říhy je budována dětská idyla bez náznaků problematičnosti. Nejvýraznější opozici Boží duze a Adelheid představuje román Václava Řezáče Nástup (1951). V díle převládá schematizace v určení povahových vlastností Němců a Čechů. Němci jsou vyhnáni a čeští kolonizátoři mohou spokojeně obhospodařovat jejich majetek. Boží duha přestavuje zcela odlišné uchopení problematiky odsunu a vymyká se tím dobovému kontextu. Adelheid patří do široké skupiny děl, jež vznikala v 60. letech a mohla svobodněji reagovat na svázanost děl vzniklých v 50. letech. Prostor je významnou naratologickou kategorií a je určován vzájemnými vztahy s dalšími kategoriemi vyprávění, zvláště s časem a s postavami. Konstituovaný prostor v uměleckých textech je při interpretaci textů vnímán jako významotvorná kategorie literárních textů. Rozbor uvedených novel poukazuje na význam prostorů, z nichž člověk vychází. Prostory formují lidskou identitu a jednání. Právě odlišné výchozí prostory mají za následek, že čtenář vnímá Lotmanovu prostorovou koncepci My a Oni u jednotlivých postav rozdílným způsobem. Pro některé postavy je hranice mezi My a Oni nepřekonatelná, pro jiné volně průchozí. Významnost děl a jejich přesah do současnosti je dán tím, že účinně pracují s pojmy lítost a odpuštění. Bez nich není možné překonávat bariéry.