Poetika prostoru v Durychově Boží duze a Körnerově Adelheid
Abstrakt
Bakalářská práce se zabývá poetikou prostoru v Boží duze a v Adelheid. Obě dvě
díla jsou výjimečná v kontrastu předchozích děl a dobového kontextu. Zejména
Boží duha, která vznikla v první polovině 50. let, ostře kontrastuje s dříve napsanými
díly. Boží duha i Adelheid se věnují problematice odsunu Němců z pohraničí.
Problematikou odsunu se zabýval již těsně po válce román Dům na zeleném
svahu Anny Sedlmayerové. Úloha Němců je zobrazována negativně, ale vedle
kolonizačního nadšení se objevuje i náznak projevení lítosti. V Zemi dokořán Bohumila
Říhy je budována dětská idyla bez náznaků problematičnosti. Nejvýraznější opozici
Boží duze a Adelheid představuje román Václava Řezáče Nástup (1951). V díle převládá
schematizace v určení povahových vlastností Němců a Čechů. Němci jsou vyhnáni
a čeští kolonizátoři mohou spokojeně obhospodařovat jejich majetek.
Boží duha přestavuje zcela odlišné uchopení problematiky odsunu a vymyká
se tím dobovému kontextu. Adelheid patří do široké skupiny děl, jež vznikala
v 60. letech a mohla svobodněji reagovat na svázanost děl vzniklých v 50. letech.
Prostor je významnou naratologickou kategorií a je určován vzájemnými vztahy
s dalšími kategoriemi vyprávění, zvláště s časem a s postavami. Konstituovaný prostor
v uměleckých textech je při interpretaci textů vnímán jako významotvorná kategorie
literárních textů.
Rozbor uvedených novel poukazuje na význam prostorů, z nichž člověk vychází.
Prostory formují lidskou identitu a jednání. Právě odlišné výchozí prostory mají
za následek, že čtenář vnímá Lotmanovu prostorovou koncepci My a Oni u jednotlivých
postav rozdílným způsobem. Pro některé postavy je hranice mezi My a Oni
nepřekonatelná, pro jiné volně průchozí.
Významnost děl a jejich přesah do současnosti je dán tím, že účinně pracují
s pojmy lítost a odpuštění. Bez nich není možné překonávat bariéry.